„Čtyři na jednoho a teď tu ležíte všichni bezbranní?“ zeptal se ostře Tadeáš.

To už byli zase na oblíbeném palouku. Jedno vyučovací odpoledne začal Tadeáš tím, že žáky vyzval, aby se jej všichni čtyři najednou pokusili přemoci, a to jakýmkoliv způsobem. Strhla se obrovská mela, ze které ale nakonec vyšel vítězně rytíř. Tentokrát ostatní nešetřil. Nejen že jim vyrazil dřevěný meč z ruky, ale někteří žáci uštědřili i nějaký ten úder nebo kopanec, a tak si nyní bolavé místo mnuli.

„Vždyť šermovat už umíte docela obstojně, tak jak je možné, že si ve čtyřech neporadíte s jedním protivníkem?“ zvolal znovu Tadeáš.

Bratři na něj zaraženě hleděli. Byli zvyklí, že jejich dočasný učitel je většinou mírný, ale nyní na ně mluvil hodně zostra.

Neodpovídali, sami nevěděli. Karolín s pevně sevřenými ústy mlčel a vypadal trochu uraženě. Druhý z bratrů něco po dlouhém přemýšlení nadhodil, ale Tadeáš jen zakroutil hlavou.

Když na to nepřišli, pověděl jim to sám: „Karolíne, vzpomínáš si, jak jsem uklouzl, když jsem se kryl před Gabrielem? Měl jsi mě v pasti, stačilo do mě jen rychle bodnout. Ale ne, ty ses musel okázale rozmáchnout a pokusit se mi vyrazit meč. Možná ti připadalo, že to pro mě bude větší potupa, když přijdu o zbraň. A co ty Zbyšku? Několikrát jsem tě chválil, že máš hbité nohy, ale teď jsi v souboji myslel jen na to a zapomněl jsi, že máš v ruce meč!

Jenže především jste se všichni do jednoho dopustili jiné chyby. Vůbec jste nespolupracovali! Byli jste čtyři a měli jste ode mě všechno povoleno, co víc si přát? Jenže vy jste se každý snažili sám za sebe, abyste to byli právě vy, kdo mě porazí, že jste si navzájem spíše překáželi, místo abyste si pomáhali. Jak chcete s tímto přístupem uspět v bitvě? Jak chcete vůbec v něčem uspět?!“

To byla tvrdá lekce. Žáci byli celý zbytek dne zaražení, ale že to nevzali nijak špatně, to se Tadeáš přesvědčil hned příště, kdy se mu Zbyšek mezi řečí zmínil: „Bratře Tadeáši, my se na tvou výuku tak těšíme, že už na ostatních hodinách sedíme a přejeme si, aby bylo už úterý nebo pátek večer a my mohli zase šermovat!“

Zbyšek myslel pochvalu upřímně, a proto se divil, že učitele nepotěšil tak, jak doufal. Rytíř se sice trochu spokojeně usmál, ale zároveň se zatvářil přísně.

„Těší mě, že se vám výuka líbí, ale proto jste se přece nedali k našemu řádu. Šerm je jenom nutnost, protože se musíme umět bránit, případně na našich pozemcích nastolit pořádek. Ale to hlavní vás přece učí na jiných hodinách, na to nezapomeňte,“ odpověděl.

O výuce šermu se dozvěděl také Mojmír. Jednoho večera tedy přišel za Tadeášem do cely a ptal se, zda se také smí přidat.

„Potřebuji si toho hodně zopakovat od začátku, myslím, že mi to prospěje,“ navrhoval nesměle. A potěšil se, když Tadeáš beze všeho svolil.

I Tadeáš byl rád, a to ze dvou důvodů. Mojmír si to sice nepřipouštěl, ale byl zdatný šermíř. Proto na něm mohl vysvětlovat mnohé věci, které se mu v jednom člověku špatně předváděly. A také chtěl ukázat ještě něco.

„Teď vám s Mojmírem předvedeme opravdový souboj. Oba dva se budeme snažit toho druhého přemoct, aniž bychom si cokoliv domluvili. Vy se pozorně dívejte a pak mi řeknete, proč ten nebo onen z nás vyhrál.“

Mojmíra sice tato výzva překvapila, ale byl zvyklý cvičně bojovat s ostatními bratry, a tak se do Tadeáše pustil pořádně zostra. Ale stejně to byl starší z bratrů, kdo bodl správně jako první. To samé se pak opakovalo při druhém i při třetím pokusu.

„Tak čeho jste si všimli?“ zeptal se Tadeáš a snažil se pohledem povzbudit Mojmíra, který se styděl, že se před žáky nechal tolikrát porazit.

Mladí muži se snažili vykřikovat svá mínění, ale ať hádali cokoliv z toho, co je Tadeáš učil, rytíř vždy jen zakroutil hlavou.

„Mojmír pořád útočil, ale ty ses bránil a vyrazil jsi až v pravou chvíli!“ navrhl Zbyšek.

Ale Tadeáš znovu nesouhlasil a pro názornost se s Mojmírem střetl ještě jednou a tentokrát si dal záležet na tom, aby útočil převážně on. A znovu vyhrál.

„Tak už nám to řekni!“ prosil Gabriel po několika dalších pokusech.

„Víte,“ vysvětloval s úsměvem Tadeáš, „Mojmír má o mně pořád vznešené představy a myslí si, že mi v ničem nesahá ani po kolena. To přitom není pravda, ani v šermu ne. Jenže on to neví a ještě než začneme, je přesvědčen o tom, že mě nemůže porazit. To se pak není co divit, že se mu to skutečně nepovede.“

Mojmír se rozesmál společně s ostatními. Znělo to sice vtipně, ale v duchu si přiznal, že na tom něco je. Tadeáš si toho všiml a byl rád, že mohl svého přítele naučit to jediné, co ho v šermu naučit mohl.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.