„Co se tak díváš, mami?“ zeptal se a hlava mu vykukovala z pod peřiny.

Dívám se a žasnu. V duchu se ptám: „Kdo jsi, ty tam za modrými kukadly?“ Dívám se, raduji a hlavně nic nechápu. Dostanete dítě. Narodí se vám. A přece není vaše. „Jaké právo mám nad jeho životem?“ Odpovědnost a lásku.

Celá rodina sedí u stolu po nedělním obědě. „Můžu za Martinem?“ ptá se.
„Můžeš.“ odpovídám. Co jiného říci devítiletému synovi v neděli po obědě, když se ptá.
„Obleč se, je tam zima!“ přikazuje mu muž. „Mikinu, bundu a kšiltovku. A přijď se ukázat než půjdeš!“

Přišel. V zimní čepici a sváteční bundě. „To ne! Vezmi si tu bundu, co máš na ven a kšiltovku. Bez kšiltovky nikam nemůžeš! A přijď se zase ukázat!“ Všichni víme, že kšiltovku ztratil.

Přišel a vyvolal salvu smíchu. Měl kšiltovku od čtyřleté Káti a jednu ruku v rukávu bundy převrácené naruby. „Co? Co se smějete?“ ptá se rozverně a po upozornění si převrací bundu.
„Buď doma v pět!“ zní poslední příkaz.
„Jo! zvedne prst a radostně bouchne dveřmi, až sklo zadrnčí.

Jednou tak odejde úplně. Do svého života. A bude na něm, jestli přijde občas na návštěvu. Co jiného taky. Vždyť je u nás na návštěvě.