Vysvléknout své sobectví
jako staré šaty, které škrtí
a jít dál jen laskavá,
o tom se mi zdává.

Ale nitky vin starých navázané, uzly slabostí zasukované v pevnou tkaninu.
Nejde to, ten šat se mně drží pevně, pustit se ne a nechce.

Po letech přišla odpověď.

Odpověď, jak párat onen starý, nepotřebný a překážející šat.

Odpověď je v pochopení a prožívání dějů Pokory a Důvěry. Toto mi pomohlo a pomáhá zbavovat se starého, překonávat překážky, jít dál stále volněji a radostněji, stále plněji, tedy víc v proudu Boží Vůle.

Co je to tedy pokora a důvěra?

Pokora je touha a ochota vřadit se do Božích zákonů. Boží zákony jsou průplavy, které vedou od Boha a nesou svět.
Pokora je děj, živý proces naslouchání a poslechnutí Božích zákonů. Vplutí do nich.

Ve slově pokora správně slyšíme slovo pokořit se, sklonit se. Ale ne před lidmi, nýbrž před těmito Božími zákony. A toto jsme často přinuceni udělat až pod tlakem situace, když se vyskytne překážka na naší cestě. Dokud lidé nemají překážky na cestě, nestarají se o Boží vůli a bývají vnitřně málo bdělí. Až bolest většinou člověka zastaví. A potom jsou dvě možnosti. (Toto poznání mi předala má přítelkyně z Ruska a bylo to pro mne, jakoby mi dala hůl na cestu, cennou radu jak jít a procházet zrádnými místy.)

První možností je hloubání nebo nespokojené pobíhání kolem. Nastoupí vnitřní vzdor, hledání viníka nebo důvodů, proč se mi to stalo. Je to postup od člověka směrem ven a je to dosti vyčerpávající, daleko nevedoucí. Jako když se prosekáváte mačetou ven z hustého lesa.

Nebo je tu druhá možnost. V té využijeme vlastnosti ducha, který je podoben čočce soustřeďující paprsky světla. Ztišíme se a uvědomíme si: „Ano, toto jsem já v této situaci, která je zákonitá a moje. Patří mi.“ Nic jiného, žádné rozumové rozebírání. „Pouhé“ přijetí. V každé situaci, i v té, která nás zraňuje, máme možnost odhlédnout od všech lidí a příčin své bolesti. K sobě, ke své podstatě. V této pravdivé chvíli můžeme narazit na všelicos. Na sebelítost, vnitřní vzdor, sebezatracující pocity typu: „To jsem hrozná(ý), nemožná(ý)…“ Pokud to ale uděláme opravdu, tudíž poctivě, rozhostí se v nás: „Ano, to jsem já v této chvíli pod působením Božích zákonů.“ Je to jako otevření záklopky, která mne oddělovala od živých průplavů Boží síly. Potom cítíme, jak nás zákon (který je věcný, přísný ale zároveň milostivý) pozvedá, bolest odpadá jako nepotřebná a my cítíme uvolnění, vděk a nadhled. Jako osvobozený pták, který mohl vylétnout nad les, kde marně bloudil, když se snažil ven prosekat rozumovým hloubáním. Ať se stalo, co se stalo, cítíme mír.
Je to zvláštní, rusky se pokora řekne smierenie, smíření. Jakoby slova pokora a smíření v sobě nesla celý děj. Ten, kdo se pokoří před Božími zákony (naslouchá jim a poslechne), ten nese v sobě mír.

S pokorou je úzce svázána důvěra.

Důvěra otvírá směrem vzhůru. Otvírá ona zamčená dvířka na dně duše. Zamčená našim nepochopením, vzdorem.

Tvá jsem, Pane. Nebe nade mnou, země pode mnou. Jako dítě věří matce, tak i já Tobě.
Vše, co ty činíš se mnou, je pro můj prospěch. Nemám se čeho bát, protože jsem ve tvé náruči.
Tedy vím, že i to těžké, co prožívám, je pro mne potřebné a tedy dobré. V přijetí toho mi přichází Tvá síla a pomoc.

Prožíváním pokory a důvěry v konkrétních každodenních situacích páráme své staré šaty, uvolňujeme zasukované uzly a uvolňujeme své nitro proudu Boží Vůle.