Bylo načase odjet. Mrtvá těla loupežníků zakopali tady, ale padlé bratry chtěli pochovat na klášterním hřbitově. Naložili je tedy na vozy, které tu lupiči měli, a smutná karavana vyjela.

Tadeáš jel opět v jejím čele a ani tentokrát nemluvil. Ačkoliv se už nejednou musel ohánět mečem, tato událost na něj mocně zapůsobila. Stačilo se zamyslet, jak málo chybělo k tomu, aby do záhuby zavedl nejen sebe, ale i množství bratrů z Oranžového kláštera, a přeběhl mu mráz po zádech. Ještěže včas zasáhl Jan!

Kromě toho mu klidu nedopřála ještě jedna záležitost. Když si prohlédli těla mrtvých zločinců, nenašli mezi nimi onoho holohlavého muže, jenž se, zřejmě falešně, představil jako Václav. Nebyl ani mezi pěti raněnými, kteří souboj přežili. Jeden ze zajatých mužů se navíc prořekl, že právě ten holohlavý byl jejich vůdce. Tadeáš po něm nechal přibližně polovinu rytířů pátrat v okolí, ale nedával jim velké naděje. Než vůbec zjistili, že někdo schází, uběhlo mnoho času.

Otázkou také zůstávalo, kudy vlastně utekl. Z rozsedliny vedly skutečně jen dvě cesty, jedna průrvou, druhá pěšinkou, po níž přišel Tadeáš. Bratři místo prohledali pečlivě a i dobře skrytou stezku by objevili. Možná tedy byl ve skupině, která u vjezdu přepadla Jana. Když viděl, že jeho muži začínají prohrávat, asi pláchl.

To vše se Tadeášovi honilo hlavou na cestě zpět do Oranžového kláštera. Věděl, že jsou to jen teorie a že ve skutečnosti příliš nezáleží na tom, jak holohlavý vůdce uprchl, nicméně pořád ho nemohl vyhnat z hlavy; jako by mezi nimi ještě všechno neskončilo.

Na rozcestí, kde se odpojovala cesta na Trutnavou, Tadeáš pokynul Vendelínovi.

„Můžeš jít. Jestli tu budeš chtít zůstat déle, můžu něco vyřídit mistrovi,“ navrhl mu.

„Není třeba, Tadeáši. Pojedu s vámi. Martě jsem z nejhoršího pomohl a teď si musí zvyknout na to, že její muž doopravdy nežije. Tohle spraví jen čas a asi potřebuje být i chvíli sama. Domluvil jsem se s knězem, že na ni dá pozor a že kdyžtak vzkáže do kláštera. Teď se tam zajedu jenom ukázat a říct ji, že jsme v pořádku. Měla o nás strach, když zjistila, že jedeme do bitvy.“

Tadeáš přikývl. Když však sledoval odjíždějícího Vendelína, objevil se na jeho tváři překvapený úsměv. Zdálo se mu to, nebo se Vendelínovi paní Marta opravdu zalíbila? I když… na něco takového bylo po tak tragické události zřejmě ještě příliš brzy.

Jenže ať Tadeáš chtěl, nebo ne, tato myšlenka v něm probudila otázku, kterou si vlastně až doposud nikdy nepoložil. Nikdy ho totiž ani na okamžik nenapadlo, že by láskou k ženě mohl zahořet také některý z řádových bratrů. Bratři byli prostě bratři – žili v klášteře, pracovali a… a co vlastně? Ano, byli tací obyvatelé kláštera, pro které byly ženy absolutním tabu – někteří se dokonce snažili tvářit, že na světě ani žádné ženy nejsou. Ale i Tadeáš si musel přiznat, že až doteď považoval lásku, svatbu, rodinu… za něco, co se týká jen obyčejných lidí.

Jak by se vůbec tvářil představený, kdyby za ním někdo z bratrů přišel s tím, že se chce ženit? Dotyčný by pravděpodobně musel vystoupit z řádu, jinak si to Tadeáš nedokázal představit. Z toho, co tak různě zaslechl po vesnicích, se dozvěděl, že všude v zemi byl ke sňatku potřeba souhlas majitele panství a nějaký ten zlaťák. A taky si vybavil, jak mu mistr kdysi říkal, že na pozemcích Bílého kláštera mohou souhlas z jeho pověření udělovat také správci jednotlivých osad. Navíc jim prý kladl na srdce, aby mladým lidem nebránili v lásce a aby jim jejich rozhodnutí neznepříjemňovali výběrem vysoké částky ani ničím jiným.

Jenže to se týkalo ostatních lidí. O tom, že by se chtěl ženit někdo z bratrů, Tadeáš nikdy neslyšel. –

Když dorazili do Oranžového kláštera, mezi místními bratry nakrátko zavládlo zděšení, protože si všimli, že se vrátila sotva polovina výpravy. Tadeáš je ale rychle uklidnil tím, že druhá skupina ještě pokračuje v pátrání po uprchlém muži.

Tentokrát se dostavil i představený Tomáš. Prohlédl si mrtvá těla šesti bratrů a vyčítavě se podíval na Tadeáše. Neřekl však ani slovo a odešel.

Rytíř se za ním smutně podíval a opět se ho zmocnila lítost. Znovu se zkusil zamyslet nad tím, co mohl udělat lépe, a přehrával si v hlavě všechny události posledních dní. Opravdu nemohl ztrátám nějak zabránit?

„Tadeáši, udělali jsme vše, co bylo v našich silách,“ řekl Jan a položil mu ruku na rameno. Viděl, že se přítel trápí, a domyslel si, co je toho příčinou. „Víš, že ti vždy říkám pravdu a nic nepřikrášluji. Ale pokud by ti nestačil můj názor, tak jsem mezi ostatními bratry zaslechl pochvalná slova o tom, jak se všechno vydařilo. Všem je líto padlých bratrů, ale to je součást služby. Bojovali přece za správnou věc.“

Jan se ještě nadechoval, ale Tadeáš pokýval hlavou, jako že pochopil. Kdyby výpravu vedl třeba Ješek, tak by ho snad i uznale obdivoval, jak dokázal narychlo vyřešit nepříznivou situaci. Jelikož však nesl zodpovědnost on, dělal si výčitky.

Druhý den se konal pohřeb. Hroby byly vykopány ještě v den příjezdu a nyní v nich ležely zavřené rakve. Těla už se nikdy nevystavovala.

Rakví bylo šest. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že Radovanovo tělo nebudou převážet do Bílého kláštera, byť do něj patřil. Tadeáš připomněl, že sám Radovan se tady cítil dobře a že Oranžový klášter, v jehož blízkosti vyrůstal, stále tak trochu považoval za ten svůj.

Všichni rytíři se za zvuku zvonů dostavili k hrobům. Jako poslední přišel představený Tomáš v doprovodu obou zdejších knězů. Dokud zněly zvony, stáli všichni mlčky. Jakmile utichlo poslední zazvonění, přistoupil představený k rakvím a tichým hlasem zahájil proslov.

„Opustili nás naši milí bratři, spolubojovníci a přátelé. Odešli ve chvíli, kdy bojovali za čest tohoto kláštera. Umírali s pravdou na rtech a s pravdou ve svých srdcích. Odměna, která je čeká na druhém břehu, jest zcela zasloužená. Přejme jim, ať se jim tam líbí ještě více, než zde na této zemi.“

Pak už přistoupili kněží a každý pronesl jednu modlitbu. Následoval sborový zpěv bratrů. Tadeáš je však nevnímal, daleko více ho totiž zarazila slova představeného. Ohromeně na něj zíral a přemýšlel, co jimi chtěl říct. Vždyť to skoro vyznělo tak, že bratři mají jisté spasení jenom kvůli tomu, že padli v bitvě ve jménu kláštera. Tak to však nemohlo být a Tomáš to přece musel vědět!

Být situace jiná, zašel by po obřadu za představeným a zeptal se ho, jak svá slova myslel. Stále však zřetelně cítil Tomášovu nelibost, a tak byl pevně rozhodnut, že klášter opustí co nejdříve. Ale mrzelo ho to. Oranžový klášter i jeho lesy měl opravdu rád, jenže teď měl vzpomínku na tato místa poněkud zakalenou. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než ho tady představený Tomáš uvítá zase rád?

Den nato po poradě s ostatními usoudil, že nemá význam se tu déle zdržovat. V marném pokusu o smíření naposledy zašel za představeným, ale ten se s ním rozloučil stroze, byť tentokrát bez jakéhokoliv náznaku osočování.

Tadeáš tedy vyvedl Hroma ze stájí, naložil na něj svou brašnu a počkal na ostatní. V hlavě si však pohrával s jednou myšlenkou, která ho lákala čím dál tím více. Chtěl si ještě jednou popovídat s Jiřím, nadšeným mladým správcem Doudlev, a pak… pak možná vykonat ještě jednu návštěvu. Čas měl – vždyť mistr mu na odjezdu říkal, aby se vrátil do slavnosti, a do té zbýval měsíc.

Když jako první přišel Jan, svěřil se mu se svým plánem, byť jeho druhou část s lehkým ruměncem ve tváři zatajil.

„Neměj strach, představenému všechno vyřídím,“ odpověděl mu Jan.

Pak si bratři potřásli pravicí a Tadeáš vyjel z brány ještě dříve, než se na nádvoří dostavili zbylí rytíři z Bílého kláštera.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.