Obě ženy se držely co nejvíce u sebe. Jejich cela byla velká a plná nešťastných zbědovaných žen, různého původu.
Některé byly vystrašeny až k nepříčetnosti, to byly ty, které už poznaly mučení. Několik žen se shluklo kolem Judity a Mariany, na kterých byly také znát stopy výslechů a mučení. Obě vypadaly mezi ostatními silné, nezlomené a přes všechno, co se kolem nich dělo, působily klidně a vyrovnaně. Ty ženy, které ještě nebyly psychicky i fyzicky zlomeny, byly chováním těchto dvou „odolných“ žen přitahovány.
V odlehlém a pokud se to tak dá říci, v klidnějším koutě špinavého vězení, se scházely a poslouchaly povzbuzující vyprávění. I když se kolem rozléhaly zvuky v podobě zoufalých výkřiků, žalostného pláče a zbytečných, hlasitých nadávek.
Mluvilo se o znovuzrození, o tom, že smrt v tomto světě je zrodem do jiného. Není to tak, že pak už není nic, tma. Blízcí a známí, kteří už do tohoto světa odešli a my je milovali (rodiče, prarodiče, děti…), už na nás čekají.
Nic z tohoto světa si nevezmeme s sebou, nic hmotného, zato naše vědomí, naše city, ty půjdou s námi. Každá žena, která se zúčastnila těchto schůzek, byla připravena v klidu odejít.
A ten den přišel. Všechny už byly výslechy a mučením tak zbědované, že upálení na hranici považovaly za vysvobození.
Některé ženy museli biřici doslova táhnout, měly polámané ruce i nohy.
Poslední, co si z toho Judita pamatuje, je štiplavý kouř v plicích a sžíravá bolest polámaných nohou.

Pokračovanie o týždeň.