Po třech měsících se Břetislavovo nové chování doneslo k Juditě. Vlastně ode dne, kdy se začal měnit, to Judita zaznamenala. Jen nevěřila, že snaha být jiný, mu vydrží tak dlouho. Věděla, že o Viléma je postaráno, tak stále chodila léčit, teď už vyjížděla dále z města.
Dnes se rozhodla. Se smíšenými pocity šla za manželem, věděla, že je opět s Vilémem. Do místnosti vstoupila velmi tiše, tak, že ji Břetislav se synem v náruči, ponořen do hluboké modlitby, neslyšel vejít.
Posadila se proti němu a cítila, že manžela nemůže vyrušit. Čekala, dívala se, jak je jeho tvář léty zhýralého života poznamenána.
Ale také viděla, jak ponořen v hluboké modlitbě, se kolem něj tvoří slaboulinké světlo. To jí udělalo radost, přece není ztracen, ještě mají možnost vše mezi sebou urovnat.
Břetislav otevřel oči a hned ji spatřil. Jak vroucně se dnes modlil, aby, až se jednou sejdou, ji mohl poprosit o odpuštění. Jak hluboce si toto setkání přál, jak velmi (až bolestně) ji chtěl obejmout. Teď tu sedí naproti němu a dívá se mu těma nádhernýma, hnědýma očima, ne do očí, ale do duše a tam ten pohled pálí, bolí ho vlastní výčitky.
Chvíli se jen díval a jak si pořád představoval a přál tuhle chvíli, tak teď byl zaskočen.
Promluvil, vlastně křičel: „Tak, teď po třech měsících ses uráčila přijít podívat, co vyšlo z tvého těla?! Malý, nedonošený, slabý a ty léčitelko, mu nepomůžeš??! Co jsi to za matka a jaká jsi to vlastně léčitelka! Syna léčit neumíš?!“ Slzy mu přitom tekly, jedna za druhou a Viléma přitom svíral trochu víc, než by měl, a tak malý začal také plakat.
Judita, vytržena z ticha, překvapená reakcí svého muže, vystrašená hlasitým usedavým pláčem svého syna, prudce vstala a chtěla odejít. Ale proudy energií, které se po dobu manželových modliteb v této místnosti nasbíraly, ji zastavily.
Byla mocnou silou přitažena k oběma plačícím. Sama se také velmi podivila, co potom udělala, oba vroucně objala a rozplakala se také.
Takto se znovu našli, manželé, partneři, kteří se dříve, díky svému způsobu života, od sebe vzdálili natolik, že další sblížení už skoro nebylo možné. Díky vroucným modlitbám, čistém chtění obou a správnému vyciťování se spojilo, co bylo oddělené, to, co se spojit mohlo a mělo.
Od této chvíle, byla kněžna ve všem, co dělala podporována svým manželem. Cestoval s ní, když vyjížděla z města léčit. Viléma, kterému dávali lásku a péči, brali s sebou.

Pokračovanie o týždeň.