Dnes je velmi teplá noc i když je jen začátek června. Kněžna má otevřená okna i dveře jsou dokořán, aby se těžký nedýchatelný vzduch uvnitř místnosti vyměnil za čerstvý. Nemůže usnout, místo nočního klidu po náročném dni léčení (dnes pomáhala pěti lidem), musí poslouchat hlasité hulákání svého manžela a jeho opilých kumpánů. Přemožena únavou kolem půlnoci usíná. Zdá se jí sen o kejklířích v ohavných maskách, o falešně hrající hudbě, která provází jejich podivné kejkle. Nemůže se jejich rejdění ani smát, místo radosti cítí tíseň, těžce dýchá. Teď ji jeden z kejklířů, v masce, které chybí ústa, povalil na zem a koleny jí stlačuje hruď. Judita se probudila s nádechem, jako by se vynořila z vody, ve které byla dlouho bez dechu.
A opravdu, to, co jí stlačovalo hruď, bylo skutečné. Byl to její, v této chvíli notně opilý manžel. Po dlouhé době, v alkoholovém opojení, se dožadoval „manželských povinností“. Kolem postele stáli další opilci a vzájemně se překřikovali, že nad tou paní, která je zázračná léčitelka, nemá žádnou moc, že není pánem domu. A tak Břetislav, Juditin muž, před osazenstvem opilců vykonal to, pro co přišel.
Dlouho se Judita nemohla z této noční návštěvy vzpamatovat. Ležela v teplotách, napůl v tomto, napůl v jiném světě.
Potom se začala se modlit, posbírala na to všechnu sílu, která jí ještě zbyla. Přišel duchovní pomocník.
„Judito, jsem rád, že se opět vidíme. Ničeho se neboj, vše je zase takové, jak má být. Přijdou ti na pomoc léčitelky z ostrova růží, neboj se jich. Do jaké míry se jim otevřeš, do takové míry ti mohou pomoci. Teď zůstávej v klidu.“ Obklopila ji vůně růží a nic ji netížilo. V záři, která se rozlila po celé místnosti, vnímala pohyb dvou žen. Cítila, jak do ní vstupuje nová síla, cítila obrovský příval Lásky, o které si myslela, že už ji nikdy nepocítí. Vtom zaznamenala, že duchovní pomocník je opět u ní.
„Proč se mi to stalo? Říkal jsi, že mi bude pomáháno.“
„Judito, nic není náhoda. Jeden z nejdůležitějších zákonů Božích, je bdělost. A tak se tě ptám, byla jsi bdělá?“
Kněžně hned před očima vyvstávaly obrazy. Jak si zvykla na nový způsob života, léčení bylo pro ni běžnou součástí dne. Vycházela na celé dlouhé hodiny mezi lid.
Jak si mohla myslet, že manžel a jeho nohsledi to nechají jen tak! Má povinnosti u dvora a nedodržování se neodpouští.
A nakonec i ty otevřené dveře, žila si už jen svůj život, zapomněla se zamykat, vyhýbala se dvoru a zbytečným dvorským povinnostem, které jen svazovaly.
Takže to, co se stalo, si přivolala sama?! Protože byla nebdělá?!
Pomocník se pousmál a klidným hlasem jí řekl: „A to není všechno. Tam, kde se objeví a zakotvuje více Světla, tam se temno snaží Světlo potlačit, zničit, více útočí. Tím, že léčíš, je Světla kolem tebe víc, zůstává i u vyléčených lidí, kteří se změní, Temno útočí přes lidi, kteří jsou nám nejblíže a jsou temnu otevřeni. Nemusí být vyloženě zlí, ale některé jejich sklony, návyky, názory, které nesouzní s Božími zákony, jsou otevřenými dveřmi pro spolupráci s temnem.
A tak teď víš něco nového, že když je člověk bdělý, není učení tak bolestivé. Nezapomínej, že vždy, když jsi mému vedení otevřená, jsem s tebou.“
A velká záře, která pomocníka doprovázela, s ním i odešla.

Pokračovanie o týždeň.