Krůpěje rosy se třpytí na růžích
než je slunce k sobě zase zavolá.
Jaká krása, oblažující třpyt života…
Proč smutní jsme, když se zamračí
a výhled ke slunci se nám ztrácí?
Copak v přírodě se to neděje?
Bouřky i sucho se střídají,
květiny kvetou i usychají,
ke slunci tvář stále otáčejí.
A my, lidé?
Po staletích, tisíciletích zaprášení,
hledat a neztrácet Světlo zapomněli
v očistných deštích úpíme, trpíme
Průzračné kéž jsou také naše dny,
v bouřkách i jasu Tvými proudy
neustále živené, nesené, prosvětlené…