Necelé dva týdny, věnované střídavě práci a šermířskému cvičení, byly brzy ty tam. Králova družina se blížila, a tak se na nádvoří Bílého kláštera shromáždil průvod, který měl vyjet panovníkovi vstříc.

Rytíři, oděni v bílá roucha, si ještě naposledy upravovali sedla, kontrolovali, zda mají dobře připnutý plášť, a plnili čutory s vodou. Přišel se na ně podívat také mistr. Zůstal stát na schodišti a jen se rozhlížel. Všechny potřebné pokyny už sdělil bratru Ješkovi, který výpravu vedl.

Ješek seděl ve svém sedle a třímal vlajku řádu. Rozhlížel se kolem sebe a když už se mu zdálo, že by měli být všichni připraveni, pokynul hlavou směrem k bráně. Bratři ji otevřeli a vypustili přibližně dvacítku jezdců, mezi nimiž byl i Tadeáš. Rytíři měli dojet na hranice pozemků Bílého kláštera a tam počkat na králův průvod.

Kudy projeli, tam se za nimi všichni ohlíželi. Takto početnou skupinu bratrů bylo totiž jen zřídkakdy vidět, o tom, že by jeli s vlajkou, ani nemluvě.

Ješek jel celou dobu v čele. Družina mu byla svěřena, a tak pokládal za svou povinnost jet jako první a razit cestu. Po nějaké době se v sedle otočil a zavolal si Tadeáše. Překvapený rytíř tedy zrychlil a zařadil se vedle něj. Ješek mu beze slova podal vlajku. Bylo zcela běžné, že se bratři v nesení vlajky střídali – koneckonců bylo zbytečné, vlastně spíše nemožné, aby celou cestu nesl žerď jeden a týž muž –, ale i tak Tadeáše překvapilo, že vlajku dostal právě on.

Chvíli jeli vedle sebe mlčky, než ticho přerušil Ješek: „Dojedeme až na místo bez přestávky. Koně jsou čerství, bratři také. Posilníme se až při čekání na krále.“

Tadeáš přikývl. Nevěděl, co by na to odpověděl, a tak neřekl nic.

Na kraji jedné vesnice spatřili u cesty klečet nějakého starého muže v roztrhaných šatech. Ješek i Tadeáš začali bezděky zpomalovat.

„Slitování, slitování!“ volal stařec a díval se při tom do nebe. „Smilování Boží, prosím!“

Rytíři zastavili. Ješek se ze sedla podíval na klečícího a zabručel na něj: „Co se ti stalo?“

„Smilování, dobrotiví pánové. Buďte té lásky, podarujte ubohého! Týden jsem nejedl, ani měďák už mi nezbyl. Slitování, pánbůh vám to oplatí,“ drmolil muž, zatímco měl oči neustále obráceny v sloup. Na jezdce se ani nepodíval.

Tadeášovi se stáhly koutky úst, takovéto žebrání neměl vůbec rád. Žadonivý tón a nehezký obličej ho odpuzoval. Samozřejmě nečekal od žebráka nějakou upravenost, ale to nehezké nebylo jen na něm, nýbrž i přímo v rysech jeho tváře.

Ješek jen nelibě zamručel a chystal se odjet. Jak se však pohnul, zachřestil mu přitom opasek a dole klečící stařec nabyl dojmu, že něco dostane. Vztáhl tedy ruku a zpěvavým hlasem velebil: „Děkuji vám, ctihodní pánové, děkuji!“

Když však v jeho dlani nepřistála mince, obrátil pohled od nebes na jezdce a rázem se změnil. Všiml si vlajky, kterou Tadeáš držel, a zvolal: „Jakže?! Pryč, pryč! Satani!“

Pak ze záhybů svého oděvu vytáhl křížek, začal jej líbat a o překot přeříkávat: „Svatá panno, ochraň mě před těmito zbloudilci. Vzdal se, pokušiteli!“ A vystrčil křížek více před sebe, jako by jím chtěl zaútočit.

Překvapení bratři na sebe pohlédli. Ješek si jen něco zabrumlal pod vousy a trhl opratěmi. Tadeáš nemohl pochopit, co se tu vlastně stalo. Řád sice nikomu ze svých obyvatel nenakazoval, aby přestoupil na jeho víru, ale že se tady najdou lidé, kteří o nich smýšlejí takto, to nečekal. Zakroutil hlavou a taktéž se znovu rozjel.

Jeden z mladších rytířů však neodolal pokušení, aby při odjezdu přeci jen do prachu země neupustil jeden měďák. Když pak ujížděl dále, neustále se otáčel a bavil se tím, jak staroch bojuje mezi touhou mít peníz a tím, aby ho nepřijal od někoho, koho považoval za satana.

Kromě této příhody na bratry nečekalo na cestě nic zvláštního. Brzy dojeli na palouček, za nímž vedla hranice jejich pravomocí. Právě zde za bezpečí krále přebírali zodpovědnost, i když věděli, že doprovod vladaře s nimi pojede dále.

„Jane, jeď s někým kousek napřed. Vyhlížejte průvod a až se bude blížit, vraťte se,“ rozkázal Ješek.

Jan kývl na Vendelína, který mu zrovna stál po boku, a společně pak odjeli. Ostatní se usadili do trávy a pojedli ze zásob. Teď už zbývalo jen čekat na hosty. Přijeli schválně dříve, aby je dozajista potkali už na hranicích.

Asi po dvou hodinách zaslechli dusot koní. Vzápětí se objevily také dvě bílé postavy, Jan s Vendelínem.

„Jsou tady,“ pronesl krátce Jan. Všichni si na tato slova posbírali své věci a nasedli na koně. Ješek opět převzal žerď a stoupl si do čela.

Z lesa se ozval zvuk rohu. Bratři si sice nebyli úplně jistí, ale správně tušili, že to byla králova znělka. A už se to začalo mezi stromy hýbat. Netrvalo dlouho a palouček byl zaplněn. Kromě rytířů v bílém tu stála také pestrobarevná směs panovníkovy družiny.

„Jménem mistra Řádu černé růže tě vítám, králi,“ pronesl Ješek a mírně kývl hlavou.

„Děkuji. Nuže, vydejme se dále,“ řekl mladý vladař. Starší, brunátný muž po jeho boku sice zkřivil ústa, jako by chtěl něco říci, ale král jej gestem ruky umlčel dříve, než něco vyslovil. Proběhlo to však tak rychle, že to sotvakdo zpozoroval.

Král jel doposud uprostřed svých poddaných, ale nyní se zařadil vedle Ješka nesoucího vlajku. Za touto dvojicí se opět zformoval had jezdců. Rytíři řádu se seřadili tak, že zástup lemovali po obou stranách. Této symbolické ochrany si někteří členové králova doprovodu všimli a povětšinou se jí v duchu povýšeně zasmáli.

To však nic neměnilo na tom, že cválali dále. Tadeáš jel kousek za Ješkem a nenápadně pozoroval krále. Byl vskutku mladý, ještě mladší, než čekal. Kdyby neměl pečlivě pěstovanou bradku, jejíž růst stál vladaře zřejmě mnoho sil, vypadal by spíše na nějakého výrostka. Ale bylo také třeba přiznat, že v sedle se držel poctivě zpříma, a vypadalo to, jako by se na koni narodil.

Muži v čele si občas vyměnili nějakou zdvořilostní frázi, ale jinak příliš nemluvili. Ješek nebyl zrovna upovídaný a krom toho pokládal za vhodnější, když se s králem bude bavit představený. Čeho si však všiml, bylo to, že zatímco on nese vlajku řádu v čele průvodu, královu zástavu drží muž, který jede až za nimi. Co možná nejpřirozeněji tedy kývl na Tadeáše, aby od něj vlajku převzal a obě tak jely vedle sebe. Král si toho při vším taktu povšiml a usmál se pro sebe.

Když se začali blížit k cíli, uslyšeli slabé troubení. To postupně zesilovalo, až bratři poznali, že se nese z jejich kláštera. Představený tedy musel někde nechat ještě jednu hlídku.

A už se mezi stromy vynořily klášterní hradby i věž kaple a trouby byly rázem slyšet nezkresleně. Ješek se pokradmu ohlédl na krále a spokojeně zjistil, že mu při tom přivítání září oči.

Brána se otevřela a v doprovodu dalších bratrů z ní vyšel mistr. Když se celý průvod koní zastavil, fanfáry zmlkly.

„Králi, je mi ctí přivítat tě v našem klášteře,“ řekl představený a pokynul hlavou.

Tu se však brunátný muž už neudržel a s vypoulenýma očima napolo zvolal, napolo procedil mezi zuby: „Mluvíš s panovníkem, klekni!“

Bratři se na sebe zděšeně podívali – takovou nestoudnost dlouho neviděli. Představený však mírně odvětil: „Klekám pouze před Bohem.“

Muž z družiny chtěl ještě něco ve zlosti říci, ale král ho nyní už důraznějším máchnutím ruky znovu umlčel.

„Odpusť, můj vrchní lovčí se unáhlil. Jsem rád, že mohu využít tvého pohostinství. Už jsem o vašem řádu mnohé slyšel a nemohu se dočkat, až jej poznám lépe,“ pravil a sesedl z koně.

„Bratře Ješku, postarej se prosím o urozené pány a dbej na to, aby netrpěli nouzí. Jeho výsost mě může následovat,“ pokynul mistr a chtěl se otočit. Po vladařově boku se však zničehonic nenápadně objevil jiný muž. Měl šedivé, pečlivě střižené vlasy a ledový pohled. Oblečen byl do honosného roucha zlaté barvy a ruce mu zdobilo několik prstenů.

„Prosím laskavě za prominutí,“ promluvil. „Samozřejmě chápeme, že není možné ve vašem… ehm, skromném… klášteře zajistit nocleh pro celý králův doprovod, ale chápej, že bychom byli jen velmi neradi, kdyby se vládce země ocitl v neznámém prostředí sám… bez ochrany.“

Představený se na něj zadíval pevným pohledem. „Arcibiskupe, králi se v klášteře nic nestane. Máš mé slovo.“

„Cením si tvého… ehm, slova, bratře Lukáši… ale pochop, že bychom přeci jen na krále raději dohlédli… sami.“

Tadeáš se překvapeně podíval na mistra. Co si tak pamatoval, nikdo se nikdy neodvážil oslovit představeného jeho řádovým jménem. Mistr byl prostě mistr, nebo představený, ale takto snížit jeho postavení, to bylo něco naprosto nevídaného.

Nicméně ani nyní to nevypadalo, že by byl představený nějak zaskočen.

„Když se Jeho výsost, která je tvým i mým panovníkem, zajímala o možnost návštěvy u nás, zval jsem ji s tím, že do kláštera smí jen ona sama, nikdo jiný. Král s tím souhlasil. Chceš snad zpochybnit úsudek svého krále?“ odpověděl.

Arcibiskup zbledl, ale než mohl cokoliv vyslovit, zasáhl sám vladař.

„Pánové, vážím si vás obou, byť ctihodného bratra ještě neznám,“ řekl a pohlédl na představeného. Pak se znovu obrátil na arcibiskupa: „Děkuji ti za tvou starost. Mistr se za mé bezpečí zaručil,“ dodal, jako by oslovením titulem chtěl vrátit představenému vážnosti.

„Nemyslel jsem pouze fyzické nebezpečí,“ zamručel arcibiskup a otočil se.

A tak král vešel po boku mistra na nádvoří Bílého kláštera.

„Králi, komnata pro hosty je ti plně k dispozici. V předpokoji najdeš tři bratry. Když budeš cokoliv potřebovat, obrať se na ně, oni ti to zařídí. Předpokládám, že jsi po dnešní jízdě unaven. Odpočiň si a uvidíme se u večeře,“ řekl mistr opět méně formálním tónem. Pak se ještě otočil a dodal: „Tadeáši, buď tak hodný, zaveď krále do jeho komnaty.“

Tadeáš přikývl a pokynul vladaři. Společně vešli do hlavní budovy kláštera a propletli se chodbami, až stanuli před komnatou, která byla určena pro vážené hosty kláštera. Rytíř otevřel dveře a nechal krále vstoupit. Bratři sedící v předpokoji vstali. Král je krátce pozdravil a pak se s Tadeášem rozloučil.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.