Jak jsem omládl

Vraceli jsme se společně s nejmladším synem z jednoho hudebního vystoupení.
Oba jsme byli v dobré náladě.
Chtěl jsem syna nějak obdarovat, potěšit za jeho snahu, za to že je… Zastavili jsme se cestou v podchodu v pekárně. Vybrali jsme si pečivo, které se nám líbilo a že byl syn svátečně oblečen, žena z pekárny se s ním dala do krátkého rozhovoru.
Stál jsem opodál a usmíval jsem se. Bylo mi dobře.
Najednou se paní podívala ke mně a konstatovala: „Ty jdeš s tatínkem.“ Pak se na mě zahleděla a znejistěla, asi z toho mého úsměvu: „… anebo s bratrem,“ dodala zcela vážně.
Úsměv se mi ještě více rozšířil. Brzy mi bude 50 let a synovi je 12.
Příběh však pokračoval dál, omlazování neskončilo…
Jeden z následujících dnů jsme jeli se synem na kole. Nějak se nám připomněla příhoda s paní z pekárny a syn s úsměvem pokyvoval hlavou: „Tak ty jsi můj mladší bratr“. Na to jsem se upřímně rozesmál: „tak to mi nemůže být více než 11 let…“
Syn pochopil a smáli jsme se oba, slovo „mladší“ si totiž dodal omylem sám.
Kdo by to řekl, 11 let – tak to už mi dlouho nikdo nehádal…