Kněžna opět sedí ve svém křesle u zrcadla. Všechna tíseň z ní spadla a ano, asi bude vycházet mezi lidi, do míst, kde ji bude nejvíc potřeba. Musí mít šaty praktické, ne krásné. Nepotřebuje žádné šperky s drahými kameny, které přetváří léčivou sílu v jinou, v dané chvíli nechtěnou. Nepotřebuje zvýrazňovat útlost svého pasu, budou od ní očekávat vyléčení, ne předvádění její postavy. Jak lehce se jí půjde, nezatížena vděkem za drahé nesmyslné dary, které si ani nepřála.
Příštího rána, píše se rok 1418, je duben a na některých místech se ještě drží sníh, jí klepe na dveře služebná Gábi.
„Paní, mám vás poprosit o pomoc. V domě mé matky žije rodina se dvěma dětmi. Jedno je postižené od narození a to druhé, děvče, se pomátlo až teď. Jejich rodiče vás prosí, ať se podíváte, jestli jí jde pomoci.“
A Gábi při mluvení kněžně chystá skromnou snídani. Chléb, máslo, vejce, mléko. Kněžna se rychle oblékla do prostých šatů, napila se jen mléka, přehodila přes sebe plášť a spěšně obě vyšly směrem do středu města.
Když byly na místě, zaklepaly a hned byly pozvány do jediné místnosti. Plnila funkci kuchyně i ložnice pro všechny čtyři obyvatele. Paní už něco vařila na peci a místností se táhla vůně kysaného zelí. Pán domu byl někde za prací a matka zůstávala s dětmi doma. Měli štěstí, že je manžel všechny uživil.
Už když vstoupili si Judita všimla chlapce, který seděl na židli a jen se kymácel dopředu a dozadu, pohled, jeho doširoka otevřených očí, byl prázdný, ale Judita v nich viděla. To, co v nich v jediné vteřině uviděla, jí otřáslo.

Pokračovanie o týždeň.