Ticho ranního úsvitu přerušil úder zvonu. Spící vrány se s křikem rozlétly, ale zvon zvonil dál. Dole ve zvonici za něj totiž tahal Mojmír, kterému to nakázal Tadeáš. Ten si stoupl na své oblíbené místo, odkud již několikrát promluvil k obyvatelům. Opodál tiše stála Markéta, zachumlaná v kožíšku, a držela několik vaků.
Tadeáš pozoroval, jak z jednotlivých domů vycházeli lidé. Někteří navzdory časné hodině, i když zjistili, že skutečně nehoří, vyšli ven a čekali, co jim jejich nový správce řekne. Reptali sice, ale přišli.
Jiní sotva uviděli rytíře stát a pochopili, že bude jen proslov, zase zalezli zpět do vyhřátých postelí. Však on jim to někdo pak přetlumočí.
Také spoustu pěstí, více či méně potají hrozících, Tadeáš zahlédl. Bylo mu to jedno. Nechal zvonit dlouho, aby měl úplnou jistotu, že se všichni probudili a že ten, kdo chtěl, skutečně měl čas přijít. Na mnoha tvářích viděl silnou bolest hlavy. Nevěděl, do kdy se v sousedních vesnicích včera pilo, ale tušil, že se někteří vrátili hodně po půlnoci. Tím hůře pro ně, dnes to nebudou mít lehké.
Oznámil, že všichni muži se mají jít teple obléci na celodenní práci venku. Jídlo a pití dostanou s sebou.
Ze zástupu se ozvala sem tam nějaká námitka. Obzvláště jeden muž menšího vzrůstu s neustále přivřenýma očima a křivým nosem pronesl tiše několik nevybíravých kleteb. Rytíř některé protestující rychle usadil, jiným ani neodpověděl. Pak je poslal domů s tím, že se mají co nejdříve vrátit. Za chvíli se vyráží.
Muži se začali trousit nejprve směrem do svých obydlí a poté zase zpět. Každý, kdo přišel, se zastavil u Markéty, která měla pro všechny připraven chléb a kus masa. Tadeáš chtěl nejprve poslat milotínské za lovčím samotné, ale nyní mu blesklo hlavou, že by někteří mohli pobrat jídlo a někam se ztratit. Rozhodl se, že je nahoru dovede osobně.
Vyšli. Nebylo jich mnoho – pokud Tadeáš počítal dobře, byla zde necelá polovina práceschopných mužů. Nicméně nijak ho to nerozrušilo, koneckonců ani nečekal nic lepšího.
Už nějakou dobu vydával jídlo ze zásob každým dnem na příděl. Porce nebyly kdovíjak velké, ale k uživení stačily. Věděl, že pokud si někdo dělal dříve zásoby, teď se mu musely povážlivě ztenčit, a kdo neměl žádné, byl odkázán na každodenní přísun. To mu nahrávalo do karet.
Ti, kdo s ním nyní jdou, dostali jídlo na celý den. O to se přes noc postarala Markéta. Jestli budou sekat dobrotu, dostanou večer další část zásob, aby tvrdou práci vydrželi. A ti, kdo se na ranní zvonění odmítli dostavit, nedostanou nic. Však on je hlad brzy vyžene.
Zástup se dostavil až k lovecké boudě. Pán zdejších lesů už stál před stavením v celé své přísnosti, dost možná i hrozivosti, a čekal. Pes uvázaný na krátkém špagátu kolem něj popocházel a dělal všechno možné, jen aby si nemusel sednout do studeného sněhu.
Tadeáš se s lovčím krátce pozdravil. Pak předal pracovníky a ještě jednou jim připomenul, že jsou povinni vykonat vše, co po nich bude žádáno.
Lovčí si se špatně tajeným odporem prohlédl dav a pak se beze slova vydal na cestu. Ostatní ho po několika rozpačitých pohledech následovali. Tadeáš si ještě všiml, jak se onen malý muž, který předtím horlivě protestoval, po něm nenávistně ohlédl a pak už mu skupinka zmizela za zatáčkou.
Když rytíř sešel zpět do vesnice, už se mezi domy potulovalo více lidí. Někteří se jej snažili okázale ignorovat, někteří k němu vzhlíželi s posměšným výrazem. Tadeáš cítil, že mu chtějí dokázat svou převahu, když ráno nevyslechli jeho řeč a nejednali podle jeho pokynů. Byl ale klidný. Kdyby jim nyní začal spílat, jen by tím splnil jejich přání. Takto však věděl, že až na obyvatele udeří hlad, sami se budou muset začít přemáhat a přihlásit se o práci. Nemínil jim to nijak ulehčovat. Jen si bude muset dát pozor, aby náhodou nepodlehli pokušení obohatit se nějakým nekalým způsobem. Nařídil proto Mojmírovi, aby vesnické zásoby bedlivě střežil, a sám se občas hodlal projet po okolí, jen pro jistotu.
Večer se vrátili pracující. Na mužích bylo vidět, že jsou tak unaveni, že už nemají sílu ani na opravdovou nenávist. Tadeáš je sice uvítal s přísným odstupem, nicméně hned jim zajistil řádné občerstvení. Zlatou konev znovu otevřel, ale pustil do ní jen ty, kdo přes den pracovali.
Jakmile se všichni usadili a pustili se do jídla, řekl jim: „Zítra vyjděte za úsvitu už sami, cestu znáte.“
Do vděčného přežvykování kusů masa se vmísilo roztrpčení nad tím, že tato práce nebyla jednorázový trest za prohýřenou noc. Málokdo se však vzmohl na nějaké tajené i netajené protesty. Ale přeci jen Tadeáš pocítil jedno bodnutí dvou špatně čitelných očí. –
Takto tedy začal v Milotíně probíhat každodenní život. Neobešlo se to bez reptání, nadávek a spílání, ale lidí, kteří se ráno přihlásilo o práci přibývalo. Nebylo se čemu divit, bez zásob vesnice mohli přežít jen nemnozí. Kdekdo sice choval krávu nebo kozu, ale zabít ji a sníst, to by bylo velmi krátkozraké. To si uvědomovali i obyvatelé, ač jinak logickým uvažováním příliš nevynikali.
Často se stávalo i to, že některému z mužů otrnulo, a poté, co několik dní nadával, rozhodl se dále nepracovat. Snažil se roznítit odpor i v ostatních, ale odpovědí mu bylo jen mlčení. Mnoho lidí s ním souhlasilo a nechtělo od rána do večera dřít, ale hlad byl hlad.
Tadeáš se s nikým nedohadoval. Jídlo dostal ten, kdo pracoval, a kdo se během dne o nic nepřičinil, nedostal nic. Rytíř dohlížel na to, aby bylo s každým zacházeno spravedlivě, ale jinak už přemýšlel dále. Nenápadně se blížilo jaro, které s sebou přinášelo spoustu nových možností práce. Předně bylo potřeba zorat dostatek polí a zasít obilí. Zásoby Milotína byly natolik ve špatném stavu, že jídlo občas dováželi bratři z Bílého kláštera. To je však potřeba velmi rychle napravit. Nejprve se vesnice musí stát znovu samostatnou a poté začít řádu splácet dluh.
To vše se Tadeášovi honilo hlavou, když jednoho dne usínal na svém lůžku. Dnes tu byl sám. Mojmíra totiž poslal se vzkazem do Bílého kláštera. I když to po něm představený nevyžadoval, cítil Tadeáš potřebu čas od času napsat, jak se věci mají. S myšlenkami na obdělávání polí usnul. Uprostřed noci se probudil. Ve tmě zahlédl jen ostří nože.
Pokračování za týden.
Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.
