Tadeáš se díval za odjíždějící trojicí saní plnou namačkaných lidí. Sem tam mu někdo dokonce zamával, jinak se ale většina tvářila neutrálně, několik osob snad i rozmrzele. Všichni byli zachumláni do svého nejteplejšího oblečení, ale i tak už některým stihly v mrazu promodravět tváře.

Sáně a okování koní bylo první, co Tadeáš obyvatelům Milotína nařídil. Nechal strhnout menší skladiště – zásoby se koneckonců stejně vešly jen do jednoho – a z použitelného dřeva dal sestavit sáně. Měly sloužit převážně k přepravě nákladu, ale po obou podélných stranách bylo možné připevnit lavice, takže sáně mohli využívat i lidé.

Ješek měl pravdu. Alespoň nějaká smysluplná činnost probrala spoustu z nich. Sice se pořád potichu a za Tadeášovými zády reptalo, ale rytíř stejně pozoroval, že některé muže a ženy práce baví. A když jim oznámil, že až budou sáně hotové, budou se na nich smět projet, na několika tvářích se objevil i úsměv.

Co však lidé netušili, to byl cíl výletu, na který je Tadeáš pošle. Jakmile se dozvěděli, že jim domluvil návštěvu kyrysické kaple a že tam budou jezdit pravidelně, radost je přešla. Rytíř si však stál za svým rozhodnutím, kaple byla přesně to, co nyní kromě práce potřebovali.

Ve vesnici skoro osaměl. Mojmíra poslal se skupinou a Václav s neteří seděli na jedněch saních. V osadě sice několik lidí, zejména starších, zůstalo, protože se všichni nevměstnali, ale Tadeáš nyní nechtěl s nikým mluvit.

Přemýšlel, co udělat dále. Panovala poměrně tuhá zima, jaká žádné práci venku moc nepřeje. V osadě sice byly dva postarší tkalcovské stavy, ale nebylo z čeho tkát. Naštěstí ve skladišti objevil aspoň nějaké zásoby lnu, takže se rozhodl, že ženám dá za úkol vyrobit co nejvíce příze. Někdo ze starších mužů může mezitím opravit oba stavy.

Nejvíce starostí mu však dělali muži v nejlepších letech. Byli to právě oni, kdo teď potřebovali nejpřísnější režim. Jenže jakou práci pro ně vymyslet? Cesty ani stavení se takto ve sněhu a mrazu opravovat nedaly a naštípaného dřeva bylo jako jediného dost.

Naděje mu svitla, až když se rozhlédl po okolních lesích. Vzpomněl si na několik vět, které Václav jednou prohodil o lovecké boudě, a vydal se na pochod. Věděl sice jen přibližný směr, ale doufal, že se svého cíle dopátrá.

Šlo se dobře. Několik dní již nesněžilo a sníh byl pořádně zmrzlý. Tadeáš pomalu stoupal po něčem, o čem doufal, že je během roku cesta. Ticho nerušil ani vítr, jen vrány občas kdesi zdáli zakrákoraly.

Za pár chvil narazil na hluboké stopy. Musely patřit nějakému velkému člověku, který za sebou něco táhl. Ke stopám se brzy přidružily další a další, až byla stezka celá pošlapaná. Rytíř věděl, že jde dobře – lovčí tudy chodil tam i zpět.

A skutečně. Mezi stromy se záhy ukázalo poměrně velké roubené stavení. Vedle něj stála bouda, u níž seděl na dlouhém řetězu uvázaný chundelatý pes. Když spatřil blížícího se Tadeáše, postavil se a bystře mu hleděl vstříc. Občas pohodil ohonem a přátelsky štěknul.

Tadeáš by psa rád pohladil, ale nebyl si natolik jistý jeho přátelskostí, a tak raději vystoupal dva schůdky ke dveřím domu a zabušil na dveře.

Ozval se hluboký, zvučný hlas. Tadeáš sice nerozuměl slovům, ale předpokládal, že má vstoupit, a tak tak učinil. Vevnitř spatřil muže sedícího na pohodlné židli. Zpod hustého obočí na něj pohlédly dvě ostré oči; výhled však měly zastřen oblakem dýmu vycházejícím z dýmky, kterou muž svíral v koutku úst obrostlých dlouhými, pevnými vousy.

Kousek od lovčího seděl na kůži z divočáka malý chlapec a hrál si s nějakými dřívky. Nyní však pustil vše, co měl v rukou, a upřeně hleděl na návštěvu.

„Jsem bratr Tadeáš z Bílého kláštera. Hledám milotínského lovčího. To jste, předpokládám, vy,“ představil se rytíř.

Odpovědí mu bylo přikývnutí a zabafání.

„Mohu se posadit?“

Další přikývnutí. Tadeáš se rozhlédl, kam by si sedl. Nakonec zvolil bytelnou lavici pod oknem.

„Vy už jste tu lovčím jak dlouho?“

„Když tyhle lesy patřily ještě panu Oldřichu, už jsem tady hospodařil. Jak se hrad rozpadal, koupil ho někdo jiný, ale ten se tu za těch pět let, co bylo tohle zboží jeho, ani neukázal. Pak lesy prodal vašemu řádu. Nyní jsem tedy ve vašich službách.“

Tadeáš v jeho hlase postřehl ironický tón. Lovčí tu byl pánem a komu lesy skutečně patřily, ho zřejmě ani trochu nezajímalo.

„Přišel jsem, protože Milotín už nemá svého správce. Nyní ho zastupuji já.“

„Co se mu stalo? Napil se a někde se porval?“

„Ne. Odhalili jsme jeho zločiny, a tak jsme mu zabavili majetek a vyhnali z pozemků řádu.“

Husté obočí se nadzvedlo. Jestli mohl Tadeáš hádat, byla to známka spokojenosti. Následovalo však jen další zabafání.

„Alko, nalej!“ zavolal nečekaně lovčí. Z šerého koutu místnosti se vynořila žena. Tadeáš byl překvapen, doteď si jí ani nevšiml. Žena nalila do dvou pohárků nějakou tekutinu a postavila ji na stůl mezi oba muže. Pak zase odběhla do svého koutku, kde tiše zmizela.

Lovčí se chopil pohárku a pokynul Tadeášovi.

„Ne, díky, já si s vámi nedám,“ mávl rukou rytíř, protože mu byl pach nabízené pálenky nepříjemný.

Další nadzvednutí obočí. Po něm následovalo pokrčení ramen a lovčí se chopil i druhého pohárku. Zkušeným pohybem jej do sebe obrátil, zkřivil obličej a úlevně vydechl.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se pak zpříma.

„Rád bych se s vámi domluvil. Myslím, že si můžeme vzájemně pomoct,“ odpověděl mu Tadeáš. Bodavé oči na něj hleděly dále, a tak pokračoval. „Přiznávám, že jsem až doteď neměl ani ponětí o tom, že tu nějaká lovecká bouda je. Ani nevím, jestli ji naši bratři vůbec využívají. Ale dovedu si představit, že je v lese spousta práce. Nemyslím zrovna lov, ale určitě je potřeba udržovat cesty, opravit nějaký ten most a tak dále. V Milotíně je zase spousta mužů, kteří zlenivěli. Mohu jim nařídit, aby vám chodili pomáhat. Vy budete určovat, co se bude dělat, oni budou pracovat. Vím, je zima, ale možná budete vědět o něčem, co se dá dělat i teď.“

„O takové příživníky nestojím! Kolikrát jsem Dubrovskému lál, když ty své kumpány poslal do lesa a bez ptaní pokáceli krásné, zdravé stromy. Vybírali si jen takové, se kterými budou mít co nejméně práce. A co jsem s nimi zmohl?“

„Jenže Dubrovský tu už není a kdo nebude poslouchat, toho čeká stejný osud. Muže budete mít skutečně na povel a pokud vás někdo nebude poslouchat, přijďte za mnou a já už si to s ním vyřídím,“ přesvědčoval rytíř.

Lovčí neodpovídal a jen nespokojeně bafal. V dýmce mu pomalu vyhasínalo, a tak v naprostém mlčení napěchoval novou dávku. Tadeáš ho klidně pozoroval. Chápal, že mu je pomyšlení na spolupráci s milotínskými muži nepříjemné, a tak mu chtěl dopřát čas.

„Sám jsi říkal, že v Čertově rokli se na cestu sesula skála a že je to potřeba odklidit,“ ozval se z kouta ženin hlas. Lovčí po ní šlehl zlostným pohledem, ale před Tadeášem se na ni neobořil. Jen se ještě více zakabonil.

Tadeáš se mezitím tiše rozhlížel po místnosti. Zadíval se na velkou vycpanou jelení hlavu, která zabírala skoro celý prostor na jedné stěně.

Lovčí si všiml, kam se rytíř dívá, a s mírnou přezíravostí v hlase řekl: „Myslíš si, že jsem podvodník a že si skolenou zvěř nechávám, namísto toho, abych ji odevzdal svým pánům, že?“

„To si opravdu nemyslím. Nevypadáš jako podvodník,“ odvětil popravdě Tadeáš.

Taková otevřenost bafajícího muže zřejmě překvapila, protože husté obočí udělalo několik rychlých pohybů nahoru a dolů. Po delším pohledu stranou nakonec odpověděl: „Když to tady patřilo ještě Trotnberským, konaly se tu slavné hony. Dokonce i král se jich jednou na pozvání pana Oldřicha zúčastnil. Každým rokem se tu skolilo tolik zvěře, že si to ani nedovedeš představit. Tam tím samostřílem,“ ukázal na zeď, „jsem sám ulovil mnoho srnců, daňků, lišek, prostě všeho. Jednou, to jsme byli na lovu jenom já a pan Oldřich, jsme narazili na toho největšího jelena, jakého jsem kdy viděl. Byli jsme s panem Oldřichem přátelé, a tak jsem s ním mohl lovit jako rovný s rovným. Dlouho jsme jelena honili, až jsme jej nakonec dostihli a já zamířil… a střelil. Dodnes si pamatuju, jakým pohledem se na mě trefené zvíře zadívalo. Takový žal a nepochopení pro to, co jsem udělal!“

Lovčí se odmlčel. Chvílemi i zapomněl pokuřovat z dýmky. Pak pokračoval: „Pan Oldřich mi hned přiběhl blahopřát a protože se mi chtěl nějak odvděčit za léta svorného přátelství, trofej mi nechal. Ale já z ní radost neměl. Den na to jsem se rozhodl, že lovit už budu jen škodnou. Trofej jsem si však přesto pověsil, aby mi každý den připomínala mé předsevzetí. Už je to dvanáct let, co jsem nevystřelil na nic, co lesu neškodí. Takže jsem teď vlastně spíše lesník, než lovčí,“ pokrčil muž rameny, jako by teď očekával výsměch.

„Pokud o zvířatech skutečně smýšlíš takto, pak jsi muž na svém místě,“ řekl Tadeáš.

Místností se opět rozhostilo ticho. Jen zvenku sem občas dolehlo zachrastění řetězu, to se zřejmě pes procházel kolem své boudy.

„Neprosím tě o spolupráci,“ řekl nakonec rytíř. „Pro muže snad najdu nějakou činnost, ale myslel jsem si, že v lese budou nejužitečnější. Sílu mají, to ano. A jestli navíc říkáš, že lesu škodili, teď budou mít příležitost to napravit.“

Když se Tadeáš stále nedočkal odpovědi, dodal: „Kdybys kdykoliv zjistil, že jsou ti spíše na obtíž než k užitku, přijď za mnou a já jim nařídím něco jiného. Jinak jim urči jakoukoliv práci, která je zapotřebí, jakkoliv těžkou. Budeš-li k nim spravedlivý, budu vždy stát za tebou.“

Lovčí nakonec kývl hlavou a podal Tadeáši mohutnou pravici. Potřásli si rukama. Pro statného muže to bylo zřejmě mnohem výmluvnější než jakákoliv slova.

Rytíř vstal a rozloučil se nejen s lovčím, ale také s jeho ženou. Ta se na něho nejistě usmála, ale neodpověděla.

„Zítra ráno čekej pomocníky,“ řekl ještě Tadeáš a pak už za sebou zavřel dveře.

Svěžím tempem sešel zpátky do Milotína a prošel kolem Zlaté konve, kterou dal hned po vyhnání Dubrovského zavřít. Dveře hostince i dům bývalého správce zavřel na klíč a nikdo do těchto stavení nemohl.

U statku zjistil, že se právě vrátila výprava. Václav s Markétou zrovna seskakovali ze saní na zem. Neteř zvesela dopadla do sněhu, kdežto strýc se musel opatrně přidržovat okraje vozu.

Když se Tadeáš rozhlédl po příchozích, bylo mu divné, že je zde nějak málo lidí, a tak se zeptal Václava. Ten však jen mrzutě mávl rukou.

„Lotři to jsou. Do kaple ještě dojeli. Tam si odseděli kázání a na cestě zpět se postupně ztráceli ve vesnicích a zapadli tam do krčem.“

Tadeáš zatnul zuby a zrudl hněvem. To že udělali?! Sotva je na chvíli pustil z očí, už hasili slinu?

„Kde je Mojmír?“ zeptal se.

„Zdržel se v Kyrysicích. Váš kněz, který tam kázal, se s ním zřejmě znal. Mojmír říkal, že s ním chvíli posedí a poslal sáně domů. Asi ho nenapadlo, že by to mohlo dopadnout takto. Ani já jsem si zprvu nevšímal, jak se lidé ze saní postupně vytrácejí.“

Tadeáš kývl hlavou. Pak se obrátil a odešel do Dubrovského – vlastně nyní už své – pracovny.

Jakmile dosedl za stůl, zhluboka vzdychl a opřel si hlavu do dlaní. Tak takhle skončily jeho první pokusy o převychování místních obyvatel. Když zkraje dohlížel na to, aby všichni celý den pracovali, a byl ve všem neoblomný, bývalo mu místy mužů i žen až líto. Chtěl jim dodat také trochu radosti do života. Myslel si, že jízda zasněženou krajinou na saních, které si sami vyrobili, všem zvedne náladu. A takhle se mu odvděčili! Asi má moc měkké srdce.

Utěšoval se aspoň tím, že se mu podařilo domluvit s lovčím. Ten se s nimi mazlit nebude. Rytíř se rozhodl, že bude muže do lesa posílat, i kdyby měli od rána do večera převážet kamení.

Do místnosti se nepozorovaně vkradl večer a na Tadeáše dopadla únava. Jeho myšlenky se toulaly, kam chtěly, a přelétaly tu do Milotína, tu do Bílého kláštera, tu na zlovínský dvorek, kam mu Alena přinesla vodu, tu na statek za Markétou…

Ze zamyšlení ho vyrušilo zabušení na dveře. Pak dovnitř vstoupili dva bratři patřící, soudě dle přezky na opasku, do Fialového kláštera. Tadeáš se nad touto připomínkou řádu zaradoval, avšak příchozí dvojice se na něj dívala nějak zaraženě.

„Vítejte bratři, co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Tadeáš a vstal.

„Zdravíme tě, bratře. Hledáme zdejšího správce, Dubrovského,“ promluvil vyšší z mužů.

„Toho tady už nenajdete. Zpronevěřil se svému úřadu, a tak ho nyní zastupuji já.“

Bratr otevřel ústa k odpovědi, ale hned se zarazil. Podíval se trochu bezradně na svého druha. Ten pohlédl na Tadeášovu přezku a na vysvětlenou řekl: „Jsme na cestě do tvého kláštera. Ale už je skoro tma, a tak jsme chtěli přenocovat tady. Správce nás na našich cestách mezi Fialovým a Bílým klášterem často a rád pohostil.“

„Nemusíte se bát, že bych vás já odsud vyhnal,“ usmál se Tadeáš. „Pojďte dál, nechám vám připravit lůžka. Můžeme tu přespat všichni.“

Poté, co se Tadeáš chopil úřadu, se přes Václavovy námitky přestěhoval ze statku do malé správní budovy. Společně s Mojmírem si nechali v místnosti, kde předtím procházeli Dubrovského knihy, udělat dvě jednoduchá slaměná lůžka.

Bratři z Fialového kláštera se na sebe rozpačitě podívali a pak přikývli. Tadeáš cítil, že jeho hostům není něco po chuti a pořád mu vrtalo hlavou, co to tak asi může být?

„Složte si tu své věci, já mezitím půjdu obstarat jídlo a další dvě lůžka,“ řekl.

„Nemusíš si s námi dělat takové starosti, bratře. Byli jsme zvyklí jíst a spávat v hostinci, rádi se tam uchýlíme,“ zkusil navrhnout menší z rytířů.

„Hostinec je zavřený. Zdejší obyvatelé ho příliš zneužívali, a tak se nyní musí obejít bez něj. Všechny zásoby piva a vína jsem nechal odvézt do kláštera.“

„Bratře, chceš nám říci, že si zde ani k večeři nedáváte víno?“ zeptal se překvapeně ten vysoký.

Tadeáš se na něj trochu nechápavě podíval. Zaráželo ho, že obyčejná zmínka o víně vzbudila v bratrech takový údiv.

„Jak jsem říkal, všechny zásoby jsem nechal odvézt do Bílého kláštera. Ještě s jedním bratrem, který se snad zanedlouho vrátí, jsme tu proto, abychom obyvatele Milotína opět naučili řádnému způsobu života. Chceme jim jít příkladem a bez vína se obejdeme. Taky bych si občas dal rád kapku na zahřátí, ale tito lidé by to ještě nepochopili. Mysleli by si, že jim svévolně zakazuji něco, čeho si sám dopřávám,“ vysvětloval Tadeáš.

„Ale tak u nás bys mohl přivřít očko, nemyslíš? Nikomu nic pochopitelně neřekneme,“ navrhoval pro změnu ten menší s úsměvem.

„Bratři, opravdu tady netajím žádné zásoby. Věřte mi,“ řekl už trochu podrážděně Tadeáš a odešel ven.

Prvním dvěma lidem, které potkal, nařídil, aby se postarali o jídlo pro návštěvníky a aby přinesli nějakou slámu a vystlali příchozím rytířům místa, kde budou spát.

„Tadeáši!“

Volaný rytíř se ohlédl a spatřil Mojmíra, kterak za ním udýchaný spěchá.

„Právě jsem se vrátil. Potkal jsem Václava a ten mi řekl, že se milotínští po cestě zpět roztrousili po krčmách,“ vyhrkl přerývaně. „Odpusť mi prosím, že jsem je nehlídal. Potkal jsem v Kyrysicích přítele a vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo tohle stát. Odpusť…“

„S tím se nedělej těžkou hlavu, Mojmíre. Vlastně to bylo dobře, že jsi s nimi nejel zpět. Alespoň víme, na čem s nimi opravdu jsme. A podle toho se také zařídíme,“ odpověděl mu klidně Tadeáš.

Mojmír zprvu jako by nevěřil, že se na něj jeho druh nehněvá. Po chvilce se ale upokojil, i když se stále cítil trochu provinile.

„Neboj se, hned zítra ráno čeká milotínské první překvapení,“ dodal Tadeáš.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.