Mojmír přicválal v podvečer. Do kuchyně na statku vtrhl udýchán a zpocen. Bylo patrné, že sotva seskočil z koně, ihned utíkal dovnitř.

Tadeáš s Václavem zrovna mlčky seděli u stolu. Když se rozrazily dveře, vzhlédli k příchozímu.

„Mojmíre, vítej! Posaď se,“ řekl Tadeáš a když se Mojmír usadil a popadl dech, vybídl ho: „Tak povídej, jaks pořídil?“

„Jak jsi mi řekl, na cestě do kláštera jsem se zastavil ve všech vesnicích okolo cesty. Mluvil jsem se správci a všem jsem nakázal, aby až do odvolání milotínským nepůjčovali ani neprodávali nic ze svých zásob. A taky jsem jim zdůraznil, že si to mají nechat pro sebe a nikomu nic nepovědět. Když jsem dojel do kláštera, byla už noc. Děkuji,“ přerušil se Mojmír, když od Václava přebíral džbán s vodou. Plnými doušky se napil, otřel si ústa a po chvilce oddechování pokračoval:

„Původně jsem nechtěl mistra budit a říkal jsem si, že za ním zajdu hned ráno, ale než jsem se stihl postarat o koně a dojít do své cely, přišel pro mne bratr Ješek, že mám jít za mistrem. Zřejmě nespal a dozvěděl se o mém příjezdu. Tak jsem šel. Mistrovi jsem převyprávěl vše, na co jsme tady přišli. Poslouchal mě s takovým výrazem ve tváři, že jsem si chvíli nebyl jistý, jestli se na nás nezlobí,“ popisoval Mojmír.

„Neboj se, Mojmíre, jestli se tvářil neobyčejně přísně, tak to určitě bylo na adresu Dubrovského,“ povzbudil ho Tadeáš.

„Pak mě propustil s tím, že mám hned ráno přijít. Když jsem se tedy do pracovny vrátil, čekal mě s připraveným listem. Ten ti mám odevzdat,“ řekl Mojmír a vytáhl z brašny stočený svitek opatřený pečetí.

„Řekl, že venku mě čekají bratři, kteří se postarají o náklad. Nic víc nedodal. Čekal jsem, že bude mít nějaké připomínky k tomu, co jsi navrhoval, nebo že alespoň vyjádří svůj souhlas, ale sdělil mi jen toto a to bylo vše.“

Tadeáš se pousmál. Tohle bylo typické chování představeného, Mojmír si na něho bude muset teprve zvyknout.

„Tak jsem vyšel na nádvoří,“ pokračoval Mojmír. „Tam už na mě čekali čtyři bratři i s mým koněm. Jeli jsme zpět sem do Milotína. Sáně s nákladem jsme potkali až za Kyrysicemi. Museli se cestou hodně zastavovat. Dubrovský s nimi nebyl, alespoň ne v té chvíli.“

Tadeáš zbystřil. O tohle mu také šlo.

„Mužům jsme řekli, že si náklad přebíráme a poslali jsme je nazpět. Pokud se někde nezapomněli, měli by tu už být. Bratři sáně odvezli. Jestli s nimi dojeli až do kláštera nebo zůstali v některé z vesnic, to nevím. To jim asi nějak upřesnil mistr. Já jsem jel směrem sem, ale zastavoval jsem se v každé osadě a vyptával se správců. Měl jsi pravdu, Tadeáši. Sáně stály ve všech osadách a všude muži z Milotína prosili, žebrali nebo se domáhali jáhel a prosa. Dvakrát dokonce řekli, že jednají jménem kláštera, kterému vezou svůj náklad.“

„Lotrové!“ neudržel se Tadeáš. Jedna věc byly všechny ty jejich podvody, ale falešně se skrývat za jméno řádu, to už bylo příliš.

„Ptal jsem se také na Dubrovského. V posledních, z této strany tedy v prvních vesnicích jel ještě se sáněmi. Snažil se všem správcům nabízet značné sumy ve zlatě, jen kdyby mu dali jáhly. Také se ptal na to dřevo. Po cestě se ale musel někde od kumpánů odpojit, protože už v Dolním o něm nevěděli. Snažil jsem se přijet co nejdříve. Cesta sice byla mnohem sjízdnější, než když jsme sem jeli poprvé, ale zdržel jsem se pro změnu v každé vesnici, takže jsem tady až teď,“ zakončil Mojmír.

„Mojmíre, i tak jsi tu dříve, než jsem čekal. A opravdu ti moc děkuji, odvedl jsi skvělou práci,“ chválil Tadeáš a Mojmír se radostně usmál.

„Tak a teď si jdeme pro Dubrovského!“ řekl Tadeáš a prudce vstal od stolu. Nasadil si plášť, který měl přehozen přes jednu ze stolic, upravil si zbylé části oděvu a připjal si pás s pochvou a mečem. Mojmírovi kmitlo hlavou, že se Tadeáš během okamžiku stal z nenápadnějšího přátelského muže někým důstojným a nedostupným.

Ve dveřích se Tadeáš ještě obrátil k Václavovi.

„Václave, nečekám sice žádné větší problémy, ale musím se pojistit. Já a Mojmír jsme dva. Kdyby Dubrovský náhodou dělal potíže a povolal k tomu všechny své kamarádíčky, mohlo by se stát, že nás přemůžou. V takovém případě…“

„Ti přijdu okamžitě na pomoc!“ přerušil ho Václav odhodlaně.

Tadeáš však zakroutil hlavou: „Ne, Václave. V takovém případě tě prosím, abys ihned sedl na koně a neprodleně jel do kláštera. Tam se odvolej na mě a dej se dovést k představenému. Nech ho vzbudit, i kdyby byla půlnoc. Řekni mu, že jsme se dostali do nesnází, ať nám hned pošle pomoc. A kdybys už po cestě potkal nějakého bratra, také ho sem pošli. Ano?“

„Tadeáši, co kdybych šel už teď s vámi. Umím se bít. A myslím si, že i kovář a pár dalších by se za vás postavilo. A kovář vydá za čtyři Dubrovského přisluhovače.“

„Ne. Jdu si pro Dubrovského jménem řádu. Musíme to vykonat jen já a Mojmír, tedy rytíři řádu. Nerad bych do toho zapletl ostatní, ať nám z toho tady nevykvete nějaká msta. Pokud se strhne šarvátka a přijde nám někdo na pomoc, určitě mu bránit nebudeme. Do té doby ale nikomu nic neřeknu. A tebe snažně prosím, učiň, jak jsem ti řekl. Tak mi pomůžeš nejlépe!“

Hospodář, byť s vnitřním přemáháním, přikývl. Tadeáš vyšel ze dveří zbaven jedné starosti. Věděl, že Václav své slovo dodrží, i kdyby to pro něj bylo těžké.

Oba rytíři přešli k obydlí správce, které těsně sousedilo se Zlatou konví. Tadeáš zabušil na dveře. Mojmír stojící o krok za ním podvědomě stiskl jílec meče a čekal, co se bude dít.

Dveře se otevřely. Stanul v nich Dubrovský s roztěkaným výrazem ve tváři.

„Já, bratr Tadeáš z Bílého kláštera, tě tímto jménem Řádu černé růže žádám o vstup do tvého domu,“ pronesl rytíř pevným hlasem.

„Cože?“ vykoktal Dubrovský překvapeně. „Ale teď se mi to nehodí, nemůžete přijít později? Za hodinu třeba.“

„Dubrovský, ustup!“ zahřímal Tadeáš a vykročil. Správce mu polekaně uhnul.

Vevnitř se rytířům naskytla nečekaná podívaná. Všude panoval velký nepořádek, uprostřed kterého klečela Dubrovská a snažila se sbalit různé věci do vaků a uzlíků. Nyní zaskočeně ustala v činnosti a hleděla na příchozí.

Tadeáš pochopil, co se zde děje. Správce musel usoudit, že už není v bezpečí, a snažil se rychle pláchnout. Z obsahu zavazadel však bylo patrné, že jej i v posledních chvílích popadl mamon. Sbaleny byly různé cennosti, spousta peněz a nějaké dražší oblečení.

Mojmír najednou přiskočil k ohništi a mečem se v něm začal přehrabovat. Nakonec vydoloval nějaký předmět, na nějž dupal tak dlouho, dokud ho neuhasil. Pak předmět opatrně zvedl a ukázal Tadeášovi:

„Kniha, popsaná. Možná to bude ten originál, který jsme ani nedoufali, že ještě uvidíme,“ řekl.

Dubrovský se v tom okamžiku pokusil využít chvíle, kdy se na něj Tadeáš nedíval, a rychle skočil směrem ke dveřím. Rytíř se však nenechal zaskočit a hbitě po něm lapl.

„To mě tady necháš, ty kuno zbabělá?!“ ozval se výkřik zprostřed místnosti. Byla to správcová volající za svým mužem.

Dvojice nezápasila příliš dlouho. Tadeáš se Dubrovského zmocnil a hodil jím na zem směrem k Mojmírovi.

„Svaž ho,“ poručil. Sám se vydal na obhlídku domu. Sem tam nohou nahlédl do nějakého pytle, aby se přesvědčil, co všechno si správce chtěl sbalit na svou cestu. V místnosti, kde se spalo, byla otevřená truhlice, na jejímž dně ležela spousta mincí.

To pravé překvapení však Tadeáš zažil až ve sklepě, do něhož se vcházelo bočními dveřmi. Sotva vešel, zastavil se udiven nad velikostí prostoru, který se před ním rozevřel. Až po chvíli se dovtípil, že sklep je do země zahlouben tak, že se do něj dá vejít jak ze správcova obydlí, tak z hostince u Zlaté konve.

Všude byla spousta sudů s pivem a vínem. Sem tedy mizela převážná část peněz vesnice. Dubrovský a jeho kumpáni už museli prolít hrdlem pytle zlata!

Ve vzdáleném rohu sklepení zela díra, vedle níž stál, opřený o zeď, veliký kámen. Z jeho tvaru se dalo usoudit, že běžně leží právě v oné díře a vypadá, jako by za ním byla už jen skála. Jenže nyní rytíř viděl, že opak je pravdou. Nahlédl do malé komůrky a zhrozil se. V otevřené truhlici byly nejen zlaté a stříbrné mince, ale také různé šperky. Jak dlouho správce vesnici a řád okrádal? A to všechno mu bylo málo, že ještě nepokrytě žádal klášter o další příspěvek?

Znechucen vyšel Tadeáš po schodech zpět nahoru. Správce ležel spoután na podlaze a správcová klečela na zemi ve stejné poloze, v jaké byla i předtím.

„Chvíli je tu hlídej. Až pro tebe přijde Václav, přiveď Dubrovského na náves,“ řekl krátce Tadeáš a zmizel ve vstupních dveřích.

Zamířil zpět na statek. Václav stál v bráně a vyhlížel. Jakmile rytíře spatřil, ulevilo se mu, ale když pak ve světle louče zahlédl i jeho vážnou tvář, trochu se lekl.

Vešli do kuchyně. Hospodář se chtěl zeptat, jak to celé probíhalo, ale neměl odvahu promluvit. Rytíř se mezitím usadil za stůl a sáhl po listině od představeného, kterou tu předtím nechal. Rozlepil pečeť.

Se čtením byl hotov brzy, dříve než se nadál. Představený ho opět překvapil. Čekal nějaký vzkaz s pokyny, a on zatím napsal jedinou větu. Za normálních okolností by se tomu Tadeáš usmál, nyní však nebyl v žertovné náladě.

Drahnou dobu seděl s rukama opřenýma o stůl. Hleděl před sebe zdánlivě bezmyšlenkovitě, ale jen zdánlivě. Pojednou pomalu vstal a pokynul také Václavovi.

„Jdu na náves. Nevím, jak to tady u vás chodí, ale dej zvonit na zvon. Nebo prostě něco, co máte ve zvyku, aby se lidé sešli.“

Statkář přikývl a odešel. Tadeáš došel na náves, vystoupil na jedno z vyvýšenějších míst a čekal.

Zanedlouho se ozval zvuk zvonu. Chvíli se nic nedělo, ale když vyzvánění neustávalo, začali lidé vycházet před své domy a postupně se také scházet na návsi. Nejprve přicházel jeden, druhý, třetí člověk, potom už celé hloučky. Ti, kdo už stáli, se s hlavami obrácenými k sobě potichu radili o tom, co se asi bude dít. Občas si ukázali na Tadeáše, který stál nehybně na svém místě.

Přišel Václav a rytíř ho rovnou poslal za Mojmírem. Pravidelný rytmus zvonu začal přecházet do pomalejšího, až údery kovu o kov utichly. To už stála na návsi celá vesnice. Netrvalo dlouho a přišel Mojmír se svázaným Dubrovským. Správcova žena cupitala za dvojicí. Jednou se pokusila na Mojmíra osopit, ale pak toho nechala vidouc, že tím ničeho nedosáhne.

Tadeáš se rozhlédl po davu. Na většině tváří viděl zvědavost, jenže, žel, na mnoha také nedůvěru, nelibost, skoro až nenávist. Není divu, že Dubrovskému jeho lumpárny procházely tak dlouho, když byl ve společnosti jemu podobných.

„Dal jsem vás sem svolat, abyste vyslechli důležitou zprávu,“ pronesl Tadeáš. „Zjistili jsme, že se správce Dubrovský zpronevěřil svému úřadu a místo o blahobyt osady a jejích obyvatel, se staral o vlastní kapsu.“

Z davu se začaly ozývat projevy nevole, zatím na adresu Dubrovského. Někdo neodolal příležitosti veřejně pranýřovat nyní již bezmocného správce.

„Dubrovského trest nemine!“ zvolal hlasitěji Tadeáš, aby lidi znovu utišil. „Podvod takových rozměrů, jaký jsme odhalili, však není možný bez toho, aby o něm někdo další nevěděl. Spousta z vás mu musela nečinně přihlížet! A za to se budete také zodpovídat.“

Tadeáš zřetelně cítil, jak se útočné myšlenky, které dav směřoval doposud na správce, obrátily na něho. Dovolil si totiž příliš – obvinil taky je.

„Správce Dubrovský byl usvědčen z okrádání řádu a jemu příslušející vesnice. Dále pak z falšování, lži a padělání. A nakonec také z křivého zneužití jména řádu. Dubrovskému bude zabaven všechen majetek ve prospěch řádu a bude společně se svou ženou vypovězen za hranici pozemků řádu. S sebou dostanou každý jeden oděv, ve kterém přežijí mrazy, jídlo a vodu na den cesty a trochu peněz, aby měli první týden na potraviny. To bude dost času na to, aby se někde přihlásili o práci.“

Znovu se ozval zoufalý hrdelní výkřik. Správcová klesla na kolena a bědovala. Hned však vstala a začala lát svému muži.

Tadeáš jen nelibě pokynul Mojmírovi a ten ženu umlčel.

„Nyní přečtu tuto listinu,“ řekl Tadeáš a rozbalil svitek. „Tímto až do odvolání jmenuji správcem Milotína bratra Tadeáše z Bílého kláštera. Podepsán představený Bílého kláštera a mistr Řádu černé růže.“

Mezi obyvateli to zašumělo. Lidé se na sebe podivně koukali a vyměňovali si posunky. Také na Mojmírově i Václavově tváři se objevil výraz překvapení.

„Jděte domů,“ zakončil svůj proslov Tadeáš. Pak sestoupil za Mojmírem a řekl mu: „Jdi s nimi do jejich domu. Vyber nějaké obyčejné oblečení, ale takové, ve kterém přežijí i noční mrazy. Dej jim každému pecen chleba a čutoru vody. Pak je vyveď na hranici našich pozemků.“

Mojmír přikývl a odvedl Dubrovského. Správcova žena je opět následovala.

„Václave, mohl bych tě o něco poprosit?“ obrátil se Tadeáš na statkáře.

„Cokoliv.“

„Vím, že je skoro noc a že to všechno bude ještě nějakou dobu trvat, ale mohl bys pomoct Mojmírovi? Aby nebyl na ty dva sám.“

„Beze všeho,“ řekl Václav a také se měl k odchodu.

„Díky, jsem ti zavázán,“ řekl rytíř. Rozhlédl se po lidech zabraných do horlivého rozhovoru a se staženými koutky úst se vydal na statek.

V kuchyni panovalo hrobové ticho. Ale jen na okamžik. Odněkud se ozvalo neklidné, skoro až vystrašené zavolání. Tadeáš se rozhlížel kolem sebe a snažil se přijít na to, odkud volání zní.

V tu chvíli se otevřely vstupní dveře a vešla Markéta zachumlaná do kožíšku a do teplého šátku. Zářivýma očima se podívala na Tadeáše.

„Slyšelas to taky? Někdo volá,“ oslovil ji ihned rytíř.

„To bude babka,“ povzdechla si Markéta a aniž by odložila teplý oděv, proběhla kuchyní a zmizela v protějších dveřích.

Tadeáš pustil Václavovu matku z hlavy. Usedl za těžký stůl a znovu se pohroužil do svých myšlenek. Když vysílal Mojmíra za představeným, čekal, že dostane nějaké pokyny, co má dělat dále. Vlastně si musel přiznat, že neměl konkrétní představu o tom, jak by mu mohl mistr pomoct, ale rozhodně nečekal stručné oznámení, ve kterém jej jmenoval správcem vesnice.

Některé – především ty větší – osady řídili bratři řádu, kteří se měli starat o to, aby byla vesnice spravována spravedlivě a ve všech ohledech tak, jak to odpovídalo učení řádu. Menší osady, jako byl třeba Milotín, však vedl někdo dosazený klášterem, nicméně někdo, kdo nepatřil k řádu.

Když se nad tím Tadeáš zamyslel, bylo mu jasné, že takovou práci ještě nikdy nevykonával a že vůbec neví, co má dělat. Na druhou stranu, představený by ho přece nepověřil úkolem, o němž by si myslel, že nezvládne.

Otevřely se dveře. Markéta, už v lehčím oblečení, vklouzla do místnosti.

„Bába měla strach. Slyšela zvonit, tak si myslela, že hoří,“ vysvětlovala. „Musela jsem ji chvíli uklidňovat. Natřásla jsem jí peřiny, zapálila novou svíčku a než jsem jí stihla dopovědět, co je nového, zase usnula.“

Tadeáše zarazila Markétina dvojakost. O staré paní sice mluvila velmi břitkým tónem, do něhož se občas přimísil i stín pohrdání, ale přitom se o ni už dlouho obětavě starala. A to i nad rámec toho, co bylo potřeba vykonat.

Markéta nabídla Tadeášovi jídlo, ale ten neměl na nic podobného náladu.

„Tak alespoň vodu nebo pohár vína?“ navrhovala neodbytně.

Na víno kývl. Částečně proto, aby si ušetřil další odmítání, a částečně proto, že se nyní skutečně potřeboval trochu zklidnit.

„Mluvil jsi moc pěkně,“ ozvalo se po chvíli od pece. Rytíř překvapeně pohlédl na Markétu a ta rychle sklopila oči. Po tváři se jí kmitl trochu nejistý výraz, něco, co u ní nebylo vidět často.

Tadeáš neodpověděl. Přemýšlel dál o tom, co je třeba vykonat. A také myslel na Mojmíra s Václavem, které, chudáky, vyslal v tuto noční hodinu na cestu.

„Lidé se tě bojí, Tadeáši.“

To už donutilo rytíře promluvit: „Bojí?“

„Samozřejmě. Nevšiml sis toho?“

„Všiml jsem si, že někteří se ke mně stavějí nepřátelsky, to ano. Ale bojí?“

„A proč myslíš, že se chovají nepřátelsky?“ usmála se Markéta. „Právě pro to, že se tě bojí. Připravil jsi je o jejich klid.“

„Bát by se měli Božího hněvu a ne mě. Vždyť si z toho tady udělali svinčík! Já jim ho jen můžu pomoct vyčistit.“

„Jenže to je přesně to, co nechtějí. Doteď jim bylo dobře. Dubrovský je nenutil skoro nic dělat a večer jim nechal nalít za to, že mu pomohli s jeho lumpárnami.“

„Ale vždyť jim tady všechno padá na hlavu! Jen se rozhlédni. Domy nuzné, některé skoro rozpadlé. Do skladiště neustále fouká a sněží. A když potřebuješ vzít sáně, tak aby ses skoro bála na ně sáhnout, aby jim kus neupadl!“ rozhorlil se Tadeáš.

„Toto všechno jim však nevadí, jen když mají plný korbel,“ odpověděla mu s úsměvem Markéta. Zdálo se, že se jí Tadeášova naivita líbila.

Rytíř se zamyslel nad vším, co mu statkářova neteř říkala. Pojednou mu došlo, jak bystře pozoruje své okolí. V několika větách mu shrnula vše podstatné.

„Tys o tom všem věděla a nic jsi nikomu neřekla?“ zeptal se.

„Co přesně Dubrovský dělá a jak se obohacuje, to jsem samozřejmě nevěděla. Ale že to dělá, to ano. Všichni to tady ví, Tadeáši! Ale co myslíš, že by s tím udělali? Více než polovina mužů Milotína z toho měla prospěch a ženy se tady bojí jen ceknout, aby je mužští neseřezali. A ti, kterým to vadilo? Však jsi to viděl sám, když byli tady u strýčka. Reptali by, nadávali, ale jinak jsou to slaboši. Byla jsem vedle u tetky, takže jsem slyšela, jak na ně hulákáš. A měl jsi pravdu, jsou to zbabělci. Když už by na Dubrovského podali stížnost, tak nanejvýš tajně, hlavně aby nikdo nepřišel na to, že to byli právě oni, kdo se ozvali. A strýček? Ten tady má jako jediný charakter, ale už stárne. Myslím, že představa, že by se pustil do boje osamocen, ho odradila. A to, že musel všem nepravostem přihlížet, ho jenom stravovalo, takže slábl čím dál tím více. I ty by ses měl mít na pozoru.“

Jakmile Markéta domluvila, zadívala se bokem. Jako by váhala, co teď. Tadeáš mlčel. Jedna část jeho mysli zpracovávala vše, co se právě dozvěděl, druhá se zamyslela nad Václavovou neteří. Rytíř ji doposud považoval za marnotratnou – jak na základě slov jejího strýce, tak především na základě toho, jak se chovala. Nyní však, k jeho překvapení, poodkryla i jinou stránku své povahy.

„Dubrovský si zasloužil potrestat, ale nemyslíš, že to bylo tvrdé? Vždyť jste mu sebrali úplně vše,“ otázala se Markéta, snad proto, aby něco řekla. Sama vypadala zaražená tím, co všechno před chvílí pronesla.

„Tvrdé? Kdyby tohle udělal někde jinde, visel by ještě téhož dne!“ odpověděl rozhodně Tadeáš.

„Alespoň by to měli brzo za sebou. Takhle budou někde mrznout, hladovět a dost možná pomalu umírat. Poprava je v mnohém milosrdnější.“

„Milosrdnější? Vždyť my jim alespoň dáváme příležitost polepšit se. Co to má za smysl někoho zabít? Tak bychom je poslali na druhý břeh jako hříšníky. Teď budou mít naopak příležitost odčinit své hříchy ještě tady. Ano, budou to mít těžké, ale že by někde v lese umřeli, to ne. Leda by se sami nesnažili přežít.“

Markétu to, soudě dle výrazu v její tváři, příliš nepřesvědčilo, ale už se dál nepřela.

„Říkala jsi, že i já se mám mít na pozoru. Cos tím myslela?“ zeptal se Tadeáš, jako by mu až teď došlo, že byl varován.

„Nikdo v Milotíně nebude spokojen. Připrav se, že se mohou obrátit proti tobě.“

„Ať to jen zkusí!“ nevědomky zvýšil hlas rytíř a napřímil se.

Pak to v kuchyni zase ztichlo.

Mlčící dvojici vyrušil až nějaký lomoz nesoucí se zvenku. Tadeáš si nelibě připásal meč a šel se podívat, co se to děje. Na nějaké neplechy vesničanů nyní neměl náladu.

Jakmile však vyšel ven, tvář se mu rozjasnila. Byli to čtyři bratři i se sáněmi, které se projely směrem ke klášteru a zpět. V čele skupiny jel bratr Ješek. Černé vousy mu sice už začínaly šednout, ale na koni seděl stále jako mladík a jeho bystré oči pozorovaly okolní svět pronikavým, bodavým pohledem.

„Tak jsme tady, Tadeáši. Kam s tím?“ ukázal rukou za sebe.

„Pojď, zavedu vás tam.“

Společnými silami složili zásoby jáhel zpět na své místo a vydali se k opuštěnému Dubrovského domu. Tadeáš se rozhodl, že příchozí ubytuje tam – aspoň budou mít pohodlí.

„Co se tu vlastně stalo?“ zeptal se Ješek, jakmile vešel dovnitř a pohlédl na ten zmatek.

Tadeáš mu stručně převyprávěl celý příběh a řekl mu, jak Dubrovského potrestal. Ješek jen pochvalně pokýval hlavou na znamení toho, že se s trestem naprosto ztotožňuje. Tadeáše to potěšilo. Ješka si totiž vážil pro jeho dlouholetou a neochvějnou službu, a proto pro něj měla pochvala právě od tohoto rytíře velkou cenu.

Když vyřídili vše potřebné, měl se Tadeáš k odchodu. Ješek ho šel vyprovodit ke dveřím.

„Je všechno v pořádku?“ otázal se Tadeáše svým bručivým hlasem, když mu podával ruku na dobrou noc.

Oslovený chvíli hleděl do neurčita a váhal, jestli má promluvit.

„Bratře Ješku, nechci působit malomyslným dojmem, ale mám trochu strach z toho, co mě čeká. Nikdy jsem vesnici neřídil. Je tu spousta nepřátelsky naladěných lidí. Toho se pochopitelně nebojím, ale jen nevím, jestli je budu umět zvládnout tak, aby to bylo ku prospěchu věci,“ svěřil se nakonec Tadeáš.

„Dej lidem práci. Když nebudou zahálet, nebudou mít čas ani na korbel. A když jim dáš nejprve takovou práci, kde rychle uvidí nějaký výsledek, třeba je radost natolik povzbudí, že na pivo a víno úplně zapomenou,“ řekl Ješek, rozloučil se a zavřel za sebou dveře.

Tadeáš zůstal stát venku a divil se, že ho to samotného nenapadlo.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.