V loďce, někde uprostřed nekonečných vod, sedí člověk.
Je v ní sám, v rukou pevně svírá vesla. Svým zrakem se snaží proniknout mlhu, která je hustá jako mléko.
Sám a trochu zmatený je tvor v loďce. Ještě včera bylo vše prozářeno Světlem, které bylo pomáhající, pozvedající, i když lidmi bylo vnímáno jako vnitřní tlak. Vše, i to ukryté v tom nejzazším koutě, to, co bylo zahrabáno v nejhlubší hlubině, bylo Světlem vytahováno na povrch a odkrýváno. Světlo odkrývalo a posvítilo na vše špatné přímým paprskem. Ano, člověče, toto v sobě naprav, nastala doba, kdy už nemáš čas s tím otálet!
A teď tu sedí člověk sám, ve své loďce, uprostřed mlhy a nekonečných vod, nikdo další tu není. Najednou vidí, jak mlha nabírá obrysy pevniny. Ale až tam, hodně daleko… A vznikla v něm otázka: „Mám plout k této pevnině, která mi dá pevnou půdu pod nohama?“
Začne nejistě pádlovat k tomuto obrysu.
Pluje a nevidí, že za jeho zády začíná zářit malý paprsek Světla, a že zář stále zesiluje. Plující však začíná cítit, jak mu něco, někdo, zahřívá záda. Dotek láskyplné teplé Ruky. Otočí tím směrem hlavu a také jeho obličej je zalit teplou září.
A tak sedí v loďce, pevně svírá pádla a neví, jestli má pádlovat k pevnině, kde najde pevnou půdu pod nohama, nebo ke Světlu, které se jeví vůči pevnině mnohem vzdálenější. Cítí ale, jak ho Světlo naplňuje životem, radostí a Láska, která ze Světla sálá, je taková, jakou ještě nepoznal.
Pomalu, ještě nejistě a nesměle, otáčí loďku novým směrem, Pevnina už pro něj nemá význam.
Dlouhá předlouhá byla cesta, než doplul k velké záři. A ona záře, to byly prosvětlené schody, které vedly ke křišťálově čisté Bráně. Tak přitahovala připluvšího poutníka, že se odvážil vstoupit na první schod.
Nohy na něm ztěžkly, byly těžké jako z olova. Každý další schod vystupoval s takovou námahou, jakoby na jednom schodě prožil, strávil celý pozemský život. Podle toho, jak jej prožil se mu šlo. Jestli jej žil v čistotě, potom se mu stoupalo lehčeji. Když ale nebyl dobrý k bližnímu svému, schod zdolal jen stěží, s vypětím skoro všech sil. A přesto šel dál, protože dal Slib.
Každý z nás je teď sám, ve své loďce! A kolem nás se se začíná rozkládat těžká, neprůhledná mlha.