Tadeáš se díval, jak v husté vánici mizí cválající kůň s Mojmírem na zádech. Padající vločky za nimi velmi rychle zahlazovaly stopy a co nedokončily ony, o to se postaral prudký vítr.

Rytíř se ještě více zachumlal do svého pláště a vydal se k Dubrovského pracovně. Když procházel hlavní místností, ve které správce tentokrát už seděl, prohodil k němu: „Pojď se mnou.“

Dubrovský se nejistě zvedl a následoval Tadeáše do vedlejšího pokoje. Tam zůstal stát se sepnutýma rukama a díval se, jak jeho dohlížitel usedá za těžký stůl.

„Prošel jsem většinu tvých záznamů,“ řekl Tadeáš. „Máš velmi zvláštní způsob zapisování.“

„Prosím za prominutí, pane, ale snažím se být pořádný. Všechno zapisuji pečlivě,“ odpověděl mu Dubrovský se stále stejným podtónem podlézavosti a úlisnosti.

„Tak například mi není jasné, proč má vesnice mít podle záznamů čtyřicet čtyři nádob s jáhlami a my jich našli jen patnáct.“

„Pro to je jednoduché vysvětlení. Zbylé jsou ve druhém stavení, které občas využíváme. Jestli chceš zavedu tě tam,“ řekl správce a bylo vidět, že jen stěží potlačuje radost z toho, že si Tadeáš povšiml právě toho, na co byl připraven.

„Pojďme tedy,“ pokynul Tadeáš krátce.

Oba muži vyšli do sněhové záplavy. Proti ostrému větru ztěžka našlapovali a celou dobu šli v mírném předklonu. Mezi domy začínalo přibývat sněhu a vyšlapané cestičky už nešlo skoro vidět.

V hospodářském stavení si Dubrovský otřepal sníh z beranice. „Tady jsou,“ ukázal s triumfálním výrazem na řadu nádob.

„Dobře,“ kývl hlavou Tadeáš. „Naložte jich třicet pět na vůz a zavezte je do Bílého kláštera.“

„Cože?!“ zděsil se Dubrovský. Úsměv na jeho tváři záhy vystřídalo zděšení.

„Slyšel jsi. Potřebuji, abyste třicet pět nádob s jáhlami zavezli ihned do kláštera. Včas se vám dostane náhrady, netřeba se bát.“

Dubrovskému okamžitě došlo, v jakých potížích se ocitl. Tadeáš však působil přesvědčivě a správce nepojal podezření, že si s ním rytíř zahrává. Snažil se proto bleskurychle vymyslet, jak se ze svízelné situace vyvléct.

„Ale vždyť hustě sněží!“ vykřikl. „Přece nemohu muže trmácet v tomto nečase až do kláštera!“

„Dubrovský! Nezapomeň, že jsi povinen poslouchat mé příkazy! A jak jsem řekl, včas vám přivezeme zásoby zpět. Hlady neumřete.“

„Ale vždyť ani nedojedeme. Navíc bude brzy tma!“ snažil se správce.

„Dobře, tedy dnes všechno naložíte a zítra brzy ráno vyjedete. Poslal jsem Mojmíra napřed. Kdyby byla cesta někde neprůjezdná, vrátil by se a dal nám vědět. A abych nezapomněl, naložené sáně si ještě dnes zkontroluji,“ řekl krátce Tadeáš.

Dubrovský jen pokývl hlavou a vyšel ze stavení. Rytíř ho zvolna následoval.

„Ještě něco,“ zvolal nakonec za správcem. Dubrovský se pomalu otočil.

„Slyšel jsem, že jste v hlavním skladišti stěhovali,“ dodal Tadeáš. Bedlivě přitom pozoroval, jak bude druhý muž reagovat. Ze tváře sice nic nevyčetl, ale roztřesený hlas, jakým správce odpověděl, prozradil vše potřebné.

„Potřebovali jsme vyklidit prostor pro trámy, které brzy přivezou.“

„Na co trámy?“

„Na dokončení kovárny. A správní budova taky potřebuje trochu vylepšit.“

„Dubrovský, teď když vesnice nemá peníze skoro ani na jídlo a žádá o pomoc řád, tak budeš utrácet za věci, které mohou počkat?“

„Trámy jsou dlouho objednané. Takové hezky dlouhé a rovné se jen tak neseženou. Musel jsem je zamluvit.“

Tadeáš věděl, že správce lže, ale schválně jej nechával vymýšlet si nové a nové klamy, jen aby se do toho více zamotal.

„Kdy s nimi mají přijet?“

„Brzy, tento týden nebo příští,“ odpověděl správce a už přemýšlel, jak teď narychlo sežene slibované trámy.

„Tak nezapomeň, dnes večer si přijdu zkontrolovat naložené sáně. Třicet pět nádob!“ zavolal ještě Tadeáš a nechal Dubrovského odejít.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.