Když Tadeáš ráno vstoupil do kuchyně, Mojmír už v ní seděl. A nebyl sám. Kolem stolu a pece se proháněla Markéta. Když spatřila staršího z rytířů, ožila ještě více a ihned začala podávat snídani.

Tadeáš si však tentokrát statkářovy neteře příliš nevšímal. S Mojmírem se poradil, co všechno dnes podniknou, a sotva dojedli, vydali se do správcovy úřadovny. Bylo to malé, jednoduché stavení. Většina správců původně vykonávala svůj úřad doma, ale postupem času začal být zásah do soukromí natolik velký, že se nechala postavit samostatná budova.

Ačkoliv se sotva rozednívalo, Dubrovský už na ně čekal. Úslužně Tadeášovi nabídl místo za svým stolem a předal mu několik listin.

„Zde je účetní kniha, kterou jste si přáli vidět, a zde jsou různá další potvrzení. Nechám vás pracovat a kdybyste cokoliv potřebovali, stačí zavolat,“ řekl Dubrovský s lichotivou úklonou.

„Nebudeme tě rušit. Jistě se musíš věnovat svým povinnostem víc než kdy jindy. Vezmeme si listiny do vedlejší místnosti a ty se věnuj své práci, jako bychom tu nebyli. Nechceme narušit chod osady,“ odpověděl mu Tadeáš a přes všechno správcovo naléhání sebral všechny listiny a odešel následován Mojmírem.

Práce to byla těžší a zdlouhavější, než Tadeáš čekal. Sám si vzal účetní knihu a Mojmírovi předal zbylé spisy. Prvních několik hodin strávili vůbec tím, že se snažili proniknout do systému, jakým Dubrovský zaznamenával všechny hospodářské záležitosti.

Řád v tomto ohledu neměl žádná pevná nařízení. Správce musel odevzdat část výnosů všech polností a další výroby, ale na druhou stranu mohl od řádu obdržet také příspěvek na některé činnosti, které sloužily celému panství. Krom toho si kláštery od vesnic kupovaly i další věci nad rámec povinných odvodů a s takto utrženou peněžní částkou pak mohla vesnice pochopitelně nakládat, jak uznala za vhodné. Správce sice musel všechno řádně zapsat, ale bylo nařízeno pouze to, že se musí jednat o jednoduchý a průhledný způsob.

Když si Tadeáš ve své cele v klášteře studoval opisy pořízené bratry, představoval si, že na něj bude v Milotíně čekat spousta záznamů o tom, co osada za poslední rok vyrobila, nakoupila, prodala, upotřebila nebo věnovala; ale že to bude takto komplikované, to nečekal.

Trvalo dlouho, než mu jednotlivá čísla začala dávat trochu smysl, ale ani tak mu stále nebylo jasné, proč Dubrovský zapisuje všechno tak složitě. Musel si neustále dělat poznámky a jen stěží se mu podařilo srovnávat Dubrovského záznamy se záznamy, které mu poskytl bratr Pavel.

Promnul oči a vzhlédl. Mojmír si zrovna s povyplazeným jazykem něco soustředěně opisoval a působil přitom poněkud nešťastně.

„Jak se daří, Mojmíre?“ zeptal se Tadeáš, aby svého druha povzbudil. Ten si však jen povzdechl a promluvil až po chvíli.

„Pane, musím se přiznat. Nejsem příliš sběhlý v počítání a těmto spisům skoro nerozumím. Jestli budeš chtít, mohu zajet do kláštera a poslat ti někoho, kdo ti pomůže více,“ řekl. Bylo na něm vidět, jak moc si přeje být při svém prvním úkolu užitečný a jak ho trápí, že se mu nedaří. Tadeáš ocenil upřímné doznání a rozhodně neměl v úmyslu posílat Mojmíra zpět.

„Nevěš hlavu. Ani já zápisům Dubrovského moc nerozumím. Ale pokud si myslíš, že mi s listinami nemůžeš pomoct, pověřím tě jiným úkolem. Obejdi celou ves, zjisti, kde jsou uloženy zásoby obilí, sena, potravin a dalších věcí, a sepiš vše, co tam najdeš.“

Mojmír rád vstal a vydal se směrem ke dveřím. Pak se ale zarazil. „Nechceš správci alespoň oznámit, že se tady budu potulovat? Aby věděl, že je to z tvého pověření?“

„Není důvod, Mojmíre,“ odpověděl mu Tadeáš pevně. „Úplně normálně vykonej, o co jsem tě poprosil, a kdyby se tě někdo přeci jen ptal, nezapomeň, kdo jsi. Tato osada podléhá řádu a my jsme jeho zástupci. Oba dva zde máme stejné pravomoce. Kdokoliv včetně správce tě musí poslouchat. Nenech se nikým zatlačit do kouta.“

Mojmír kývl hlavou a odešel s výrazem, který vypadal na právě učiněné předsevzetí, že se bude chovat sebejistě. Tadeáš se pousmál. Věděl, že mladý rytíř bude důvěru v sebe sama ještě nějaký čas hledat.

Když se za Mojmírem zavřely dveře, ponořil se znovu do světa čísel. Počítat uměl už předtím, než se přidal k řádu, ale byl překvapen tím, jak moc představený tehdy trval na tom, aby se v tomto ohledu dále zlepšoval. Tadeáš si musel přiznat, že si na začátku všeho myslel, že bude jen jezdit po osadách a dohlížet na pořádek. Nyní už věděl, že práce pro řád vyžadovala mnohem více.

Čas od času Tadeáše vyrušil Dubrovský. Jednou mu přinesl pohár vína, podruhé korbel piva. „Na slinu,“ jak říkal. Víno rytíř přijal, protože mu byla v téměř nevytápěné místnosti zima, ale čím častěji se správce objevoval, tím příkřeji s ním Tadeáš jednal.

„Nemáš se náhodou věnovat svým obyvatelům?!“ rozkřikl se při čtvrtém vyrušení. „Osada trpí nedostatkem, jdi s tím něco udělat. Nebo si začnu myslet, že tady něco skrýváš.“

Dubrovský dotčeně odešel, ale rovněž na něm bylo patrné, že je velmi neklidný. Tadeáš začínal mít stále větší podezření, že tu něco nesedí, nicméně pořád nemohl přijít na to, co by to tak mohlo být. Když totiž sečetl podivně rozepsaná čísla ze správcových záznamů, výsledky se skutečně shodovaly se záznamy řádu. Kromě toho však účetní kniha obsahovala mnoho dalších údajů, jejichž smysl Tadeáš rozluštil jen částečně nebo dokonce vůbec. Nakonec si tedy Dubrovského zavolal.

„Nerozumím těmto věcem, potřebuji je vysvětlit,“ prohlásil Tadeáš otevřeně, ale nijak omluvně.

„Toto je částka, kterou jsme museli dát na opravu kovárny. Stará střecha se už rozpadla a kůly už byly taky prohnilé. Toto je dřevo, které jsme pořídili od sousední vsi, tohle je mzda, kterou jsme museli dát tesařům, kteří nám přišli pomoct. Tady toto jsme naopak dostali zpátky od správce sousední vesnice s tím, že si přece musíme v těžkých chvílích pomáhat. Dal jsem mu pro jeho lidi alespoň sud vína, což je napsáno zde,“ vysvětloval rychle Dubrovský a ukazoval přitom na řádky rozházené na třech různých stránkách.

„Co je toto? Od řádu jste dostali dvacet velkých hliněných nádob, tady máš napsáno dvacet, ale tady na další stránce je dalších deset. Pak tu máš zase deset nádob odevzdaných Bílému klášteru.“

„Klášter si od nás koupil nějaké zelí a nabízel směnu za hliněné nádoby. Měli jsme nárok na třicet nádob, ale chtěli jsme jen dvacet s tím, že si raději vezmeme něco jiného, pokud s tím bude klášter souhlasit. Takže jsem to zapsal takto. Dostali jsme dvacet a deset navíc a těch deset jsme zase odevzdali a vzali si raději peníze. To je zapsáno tady.“

„A ty nádoby navíc sem z kláštera někdo skutečně dovezl?“ ptal se Tadeáš dál.

„To ne. Ale zaznamenal jsem to pro pořádek, aby bylo vidět vše, co se odehrálo mezi Milotínem a klášterem.“

Tadeáš se zachmuřil. Jestli bude muset takto vyškrtávat vše, co je zde složitě napsáno, stráví v Milotíně několik týdnů. Ale divného pocitu z těchto zápisů se zbavit nemohl.

Pozdě večer se vrátil Mojmír s podrobným seznamem všeho, co se nacházelo ve skladovacích prostorách. Z jeho pečlivých poznámek bylo jasně vidět, jak se snažil, aby aspoň toto vykonal ku prospěchu věci.

„Děkuji, Mojmíre,“ řekl Tadeáš vlídně. „Všechno v pořádku?“

„Ano. Občas sice někdo přišel, něco vzal a zase odešel, ale nic zvláštního. Dívali se po mně, když jsem obcházel oboroh ze všech stran a snažil se odhadnout, kolik je v něm sena, ale roucho řádu jim asi sebralo odvahu vyptávat se,“ zasmál se Mojmír. Poprvé za dnešek působil spokojenějším dojmem. „Správce jsem zahlédl jen jednou. Ptal se, co dělám. Když jsem mu řekl, že kontroluji zásoby, pokýval hlavou a zase odešel.“

„Co si o něm myslíš?“ zeptal se Tadeáš náhle.

„Nerad soudím lidi, které neznám. Nechci nikomu křivdit. Ale kdybych si měl vybrat, v jaké vesnici budu žít, tahle by to asi nebyla,“ odpověděl Mojmír.

„Tak to jsme dva. Obávám se, že nás představený pověřil těžším úkolem, než jsme si sami původně mysleli. Ale musíme být důslední. Jestli Dubrovský něco zatajuje, nesmí se za žádných okolností stát, že se vrátíme do kláštera a řekneme, že jsme nic neobjevili. Řád by mu pak poskytl výpomoc. To však nesmí být, pokud se tu děje něco nekalého.“

Pro dnešek se rytíři rozhodli zanechat práce. Tadeáš měl sice v úmyslu vzít si listiny s sebou na statek, ale správce chtěl do účetní knihy doplnit dnešní záznamy, které si psal bokem. I když nerad, Tadeáš knihu předal.

Když bratři vyšli před dům, v němž strávili celý den, navrhl Tadeáš obchůzku vesnicí. Chvíli kráčeli tiše, ale pak si Tadeáš nechal od Mojmíra ukázat, co během dne zjistil.

Mojmír ho mimo jiné zavedl i k jednoduchému dřevěnému stavení, ve kterém byly uloženy zásoby. Vešli dovnitř. Byla tu tma – všechno osvětlení obstarával jen téměř kulatý měsíc, jehož paprsky pronikaly několika větracími otvory dovnitř. Mojmír chtěl zažehnout louči, ale Tadeáš jen zavrtěl hlavou.

Ve skladišti toho nebylo příliš mnoho k vidění, ale přesto v něm Tadeáš bloumal dlouho. Přemýšlel o tom, co tady vyloženě viselo ve vzduchu. Nedokázal to pojmenovat, ale měl neodbytný pocit, že tu není všechno tak, jak by mělo. Hloubání však nepřineslo žádný užitek, a tak to zanedlouho vzdal.

„Spočítal jsi a zapsal všechno, co tady je?“ zeptal se Mojmíra.

„Ano. Občas sice někdo něco odnesl nebo přinesl, ale víceméně by mělo vše souhlasit s tím, co jsem ti předal.“

„Dobře,“ pokýval Tadeáš hlavou.

Chvíli oba mlčeli.

„Jsem rád, že sis mě tu nechal, pane,“ pronesl nakonec Mojmír. Tadeáš zaslechl v jeho hlase opravdovou vřelost a neubránil se úsměvu. Zároveň však potřeboval něco vyřešit a teď k tomu měl příležitost.

„Mojmíre, neříkej mi ‚pane‘. Už jednou jsem ti říkal, že jsme oba stejně postavení rytíři stejného kláštera stejného řádu. Chápu, že ve mně vidíš spoustu zkušeností, které zatím nemáš, ale uč se a nebude trvat dlouho a budeš vědět, co a jak. Já nejsem o nic lepší než ty,“ řekl. I když rozuměl Mojmírovu sklonu k ostýchavosti a úctě, nesměl dovolit, aby mezi nimi vznikla propast.

„Věř mi, že si dovedu představit, jak ke mně vzhlížíš,“ pokračoval. „Já také vzhlížím třeba k představenému. Ale musím ho brát jen jako inspiraci; nesmím od něj automaticky všechno přebírat jako správné a neomylné. Říkám ti to proto, že sám mám podobné problémy jako ty. Však mě na to představený musel několikrát upozornit. Neříkám, že jsem se přes noc změnil, ale už se na to snažím dávat pozor. I ty bys měl.“

Mojmír přikývl a trochu se pousmál. Ale byl to pobavený úsměv a Tadeáš cítil, že přehrada mezi nimi pozvolna padá.

„Tak a teď, když jsme si to vyjasnili, můžeme se společně vrhnout na zdolání tohoto úkolu. Ale nejprve to bude chtít pořádný kus jídla a postel, což?“ prohodil Tadeáš vesele a oba bratři se v dobrém a uvolněném rozpoložení vydali ke statku.

Jestli se však těšili na zasloužený odpočinek, čekalo je nemilé překvapení. Tadeáš vešel do dveří jako první a hned se zarazil. U stolu i kolem stěn sedělo několik mužů různého věku. Někteří kouřili a jeden z nich si právě pěchoval dýmku.

Tadeášův pohled zalétl k Václavovi. Ten sklopil zrak, protože věděl, že tohle nebude jeho příteli zrovna po chuti. Krátce na to však vstal a napřímil se.

„Odpusť mi, že jsem přivedl několik lidí na návštěvu,“ pronesl. Rytíř mu sice chtěl odporovat a odpovědět, že si přece může na návštěvu vodit k sobě domů, koho chce, ale tušil, že se celá věc má jinak.

„Včera ses ptal, jestli je tu ještě někdo podobného smýšlení jako já. Tito muži jsou,“ pokračoval statkář. „Rádi by si s tebou chvíli promluvili, protože se k nám doneslo, proč jsi vlastně tady u nás v Milotíně.“

„Proč jsem tedy tady?“ zeptal se Tadeáš.

„Víme, že jste přišli zkontrolovat Dubrovského, protože máte podezření, že s obecním majetkem nakládá jako se svým,“ ozval se místo Václava největší z mužů. Jeho prostý oděv působil dojmem, že je příliš malý pro svého nositele. Ale když si ho Tadeáš změřil pohledem, musel připustit, že na tomto muži by každý oděv vypadal nepatřičně malý.

„Od koho jste se to dozvěděli?“ ptal se rytíř dále.

„Ve vsi se to povídá. Na nějakou kontrolu si stěžovala Dubrovská v hostinci. Reptala, že muže podezíráte, jako by to byl nějaký ničema. No a tady u nás se řeči šíří rychle.“

„Naše poslání mělo být soukromé až do chvíle, kdy by se ukázalo, že je něco skutečně v nepořádku. Dokud by se tak nestalo, sami bychom nezmínili ani slovo. Zaráží mě tedy, že správcová takto jedná sama proti sobě.“

„Už jste mu na to přišli?“ vykřikl pro změnu další muž.

„Na co přesně jsme Dubrovskému měli přijít?“ řekl Tadeáš klidně, ale už se musel trochu ovládat. Občas zabloudil pohledem k Václavovi a měl pocit, že se statkář začíná stydět. Debata zřejmě neprobíhala tak, jak čekal.

„Že je to zloděj a lump!“ ozval se znovu hromotluk. „Rozkrádá majetek obce a pak se diví, že není seno pro koně, že není namleto dost mouky a tak dále. Sám by jen pil a pro korbel by zapřel nos mezi očima.“

„Pánové. Předně vám musím říct, že jsme sem nepřijeli dokázat někomu zločin. Správce měl neobvyklou prosbu, kterou jsme chtěli prověřit. Pokud by se ukázala jako oprávněná, udělali bychom vše pro to, abychom vám v nouzi pomohli. Nevím, jak jste dospěli k názoru, že jsme sem přijeli někoho usvědčit. Na všech pozemcích řádu platí to, že dokud není někomu prokázána vina, je pokládán za nevinného.“

„Pche, takže to budou zase jen řečičky a kde nic, tu nic, co? Říkal jsem vám, že se nedá věřit ani jim,“ pronesl opovržlivě muž sedící na lavici u stěny.

„Nech toho!“ okřikl jej Václav. „Když se ti to nelíbí, tak jdi domů. Já se tady za Tadeáše mohu zaručit, že je to svědomitý muž. Pokud je něco v nepořádku, určitě to odhalí. A pokud na nic nepřijde, možná jsme všichni Dubrovskému křivdili. Že ho nemáme rádi ještě nemusí nutně znamenat, že hospodaří špatně. I když si to stále myslím.“

„Hledejte dobře, rytíři, moc dobře,“ řekl velký muž. „Dubrovský je liška mazaná, i když si rád přihne. Navenek se bude tvářit jako svatoušek, ale své si umí moc dobře pohlídat. Jestli chcete dobrou radu, nevěřte mu ani slovo.“

„Zatím jste pronesli spoustu obvinění, ale ta mně nepomohou. Máte nějaké konkrétní důkazy, o kterých bych měl vědět?“ otázal se Tadeáš.

„Jaké důkazy mám mít já, kovář? Mám jen oči a uši. Vidím, jak vesnicí prošlo mnoho zboží, velmi mnoho, a vidím také, jak pusto a prázdno je v našich zásobách. Takové úrody bylo a já málem nemám svým dětem dát co do pusy. A jak mám dokázat, že je Dubrovský lhář? Na to každý přijde po několika zkušenostech sám.“

Tadeáš mlčel a nepromluvil ani nikdo jiný. Na některých návštěvnících bylo vidět, že celý večer pokládají za ztrátu času, protože si Tadeášovo mlčení vykládali jako odhalenou neschopnost.

„Takže s tím, jak řád spravuje své území, nejste spokojeni?“ zeptal se nakonec rytíř. Tato otázka, ještě k tomu pronesená tichým, avšak pevným hlasem, všechny překvapila. Pohlíželi na sebe a přemýšleli, co by měli říct.

„Nic takového jsme netvrdili. Vím, jak se mají někteří příbuzní, kteří žijí na panském. Tady je volněji, to je pravda. Ale nečekal bych, že se budete vytáčet tím, že je jinde hůře,“ prohlásil kovář.

„To jsem přece neřekl!“ zvýšil hlas Tadeáš. „Pokud jste však měli podezření na způsob, jakým správce zdejší osadu vede, měli jste si s ním nejprve promluvit. Po dobrém i po zlém.“

Někdo se posměšně uchechtl, jiný zase zakroutil hlavou.

„Jestliže by ani toto nepomohlo,“ nenechal se vyvést z míry Tadeáš a pokračoval čím dál tím pevněji, „měli jste plné právo, ba dokonce povinnost, obrátit se na Bílý klášter! My nemůžeme vědět, co se všude děje, ale jsme ochotni vyslechnout každého. Jenže co jste udělali vy? Silná slova o tom, jak je to všechno špatně a jaký je Dubrovský zloděj, to vám jde! Ale aby se někdo zvedl a udělal s tím něco, to ne. Reptat je pohodlné, ale obětovat půl dne jízdy tam a půl dne jízdy zpět, to se nikomu nechtělo? Nebo jste tak zbabělí?!“

V místnosti zavládlo ticho. Muži se povětšinou dívali do země nebo někam jinam, ale Tadeášovi do tváře nepohlédli.

„Nejsem pánem tohoto domu, abych vás mohl vykázat. Ale debatu se mnou již nečekejte,“ dodal nakonec rytíř.

Pár mužů se ohlédlo na Václava. Statkář jim krátce pokynul hlavou ke dveřím. Po jednom se tedy začali sbírat. Někteří odešli tiše, jiní se na bratry dívali ukřivděným a nespokojeným pohledem. Sotva vyšli z domu, už bylo slyšet jejich reptavé hlasy.

Kovář vycházel jako poslední. Ve dveřích se ještě zarazil, otočil se a chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a odešel. Tadeáš se s mírnou výčitkou zadíval na Václava.

„Promiň, Tadeáši. Chtěl jsem jenom pomoct. O lidech, které jsem přivedl, jsem si myslel, že jsou stejného názoru jako já. Až teď jsem poznal, jak jsem se v nich mýlil. Sice si stěžují, ale někteří opravdu jen pro to, aby si stěžovali. Omlouvám se, že jsem ti způsobil nepříjemné chvíle,“ řekl statkář a jeho pohled vypovídal o tom, jak moc se stydí.

„Vím, že jsi to myslel dobře, Václave. Řeknu ti něco na uklidněnou, ale musí to zůstat přísně mezi námi. Zatím jsme nic neobjevili, ale už ani já se nemohu zbavit dojmu, že se nás Dubrovský snaží vodit za nos. Budeme obzvláště důkladní, to ti slibuji. Ne kvůli tobě, ale kvůli tomu, že nešvar je třeba potírat. Na dnešní večer zapomeneme, ano?“

Podali si ruce, i když Václav trochu nejistě. U jídla se však napětí uvolnilo.

Ráno u snídaně seděl Tadeáš sám. Markéta se sice točila kolem pece, ale tentokrát si ho ani ona netroufla rušit ze zamyšlení. Mojmíra se nedočkal. Šel se proto podívat do jeho pokoje. Myslel si, že přítele posiluje obzvláště vydatný spánek, jenže postel byla prázdná, stejně jako celá místnost.

Trochu udiven, avšak stále ponořen do vlastních úvah se tedy Tadeáš vydal do správcovy úřadovny. Vítr dotíravě pofukoval a rytíř si musel vyhrnout límec pláště co nejvýše. Ani tak se ale neuchránil před mrazem.

Správce v domě ještě nebyl. Tadeáš prošel jeho pracovnou a vstoupil do vedlejší místnosti, kde včera kontroloval záznamy. Vše měl pečlivě nachystáno, včetně knihy, kterou si večer Dubrovský vyžádal.

Mojmír nečekal ani tady. Co se bratrovi přihodilo, zaměstnávalo Tadeáše jen krátce. Pak se znovu ponořil do práce. Pomalu se mu začínalo vyjasňovat. Některé Dubrovského záznamy už rozluštil a příjmy na mnoha místech souhlasily s výdaji nebo skutečnými zásobami. Tadeáš systematicky vypisoval objasněné řádky a zdálo se, že nakonec přeci jen možná správci křivdili.

Pak se ale zarazil. Náhodou si všiml, že jeden ze záznamů ve svých výpočtech použil již dvakrát. Jednou, když sčítal peněžní výdaje na materiál použitý na přestavbu kovárny, a nyní podruhé, když sčítal podkovy, které byly odvezeny do Bílého kláštera. Řádek byl zapsán hůře čitelným, jako by nakvap psaným písmem – proto si ho Tadeáš vyložil pokaždé jinak. Nebyl by si to uvědomil, kdyby u částky nebyla menší kaňka, která mu utkvěla v paměti.

V tu chvíli se prudce otevřely dveře.

„Tadeáši!“ zavolal udýchaný Mojmír.

Rytíř vzhlédl. Vyrušení mu nebylo vhod, protože cítil, že je zrovna na stopě něčeho důležitého, ale Mojmír vypadal velmi rozrušen.

„Pojď se mnou, musím ti něco ukázat,“ řekl a aniž čekal na odpověď, otočil se.

Tadeáš vstal a rychle ho následoval. Prokličkovali mezi několika staveními. Mojmír se zastavil až před jednou nízkou budovou, která nebyla zrovna v nejlepším stavu. Původně zřejmě sloužila jako konírna, protože v jedné části bylo patrné klasické uspořádání stání. Nyní měla částečně propadlou střechu a dírami ve zdech s kvílením profukoval vítr. Kovové oko, určené kdysi k zavěšení opratí, se houpalo a přitom vrzalo.

„Včera jsme byli v hlavním skladišti. Tady však vesnice uchovává další věci, řeklo mi to několik lidí. Pojď dovnitř,“ vyzval Mojmír.

Tadeáš stále nechápal, co se děje, ale Mojmír vypadal natolik přesvědčen závažností toho, co mu chce ukázat, že se nechal vést. Když pootevřeli dřevěné, značně trouchnivějící dveře, stanul před nimi muž zarudlých tváří a nerudného pohledu.

„Co tu chcete?“ zeptal se příkře. Vypadalo to, že má problémy zaostřit.

„Vstoupit,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Tady nemáte co pohledávat.“

„Jakže? Ustup nebo uvidíš!“ zahřměl rytíř a bezděky sáhl po meči.

Muž ucouvl. Přesto hodlal dál odporovat.

„Zavolám ostatní. Tady nemáte co dělat, to je náš majetek!“

„Toto je budova, ve které skladujete majetek vsi. Jako zástupce řádu do ní mohu kdykoliv vstoupit!“

Více než Tadeášova slova zapůsobil na muže jeho výhružný pohled. Vrávoravě se odpotácel a mumlal si při tom, jak přivede pomoc. Nejistý krok a závan charakteristického zápachu však prozradil, že je značně podnapilý.

Když doklopýtal za roh, otočil se Tadeáš na Mojmíra: „Tak cos mi chtěl ukázat?“

„Tohle,“ odpověděl mladší z dvojice a ukázal na řadu stejně velkých hliněných nádob uzavřených poklicí.

Tadeášovi se v hlavě nerozjasnilo. Mojmír však hned pokračoval: „Tyhle nádoby jsou plné prosa. Je jich přesně dvacet devět, před chvílí jsem je počítal. Ale raději si je spočítej i sám, je pro mě důležité, aby ses na vlastní oči přesvědčil a nemusel vycházet jen z toho, co ti řeknu.“

Během chvilky Tadeáš nádoby spočítal a skutečně jich bylo dvacet devět.

„Teď pojďme do hlavního skladiště,“ řekl Mojmír a rozhodně se vydal na cestu.

Až nyní viděl Tadeáš tuto budovu za světla. Působila, jako ostatně spousta stavení v Milotíně, poněkud chátrajícím dojmem, i když se nikde viditelně nerozpadala. Vešli dovnitř.

„Tadeáši. Když jsem tu včera počítal nádoby s jáhlami, bylo jich patnáct. Stály tady. Teď tu není ani jedna, sám se všude porozhlédni.“

Rytíř uposlechl. Vzrůstající napětí však už nevydržel: „Mojmíre, co to má všechno znamenat?“

„V noci jsem špatně spal. Mám okno směrem do vesnice a i když byly okenice zavřené, slyšel jsem zvláštní zvuky. Jako kdyby někdo prováděl nějakou těžkou práci. Slyšel jsem tlumené hlasy několika mužů, nadávání a vrzání kol. Přemýšlel jsem, co kdo takhle uprostřed noci dělá. Znělo to, jako kdyby něco stěhovali. Nedalo mi to, a tak jsem vstal a opatrně se šel podívat, co se děje. Zvuky se tichou nocí nesly, ale pochopil jsem, že vycházejí od tohoto skladiště. Nenápadně jsem se schoval a zdálky pozoroval, jak skupinka čtyř mužů něco nakládá. Nemohl bych to odpřisáhnout, protože jsem byl daleko, ale myslím si, že jeden z nich byl Dubrovský. Pak náklad převezli do stavení, kde jsme byli před chvílí. Nato se vrátili a jeli ještě jednou. Když skončili, už se skoro blížil den. Počkal jsem, než všichni zmizí do svých domů a pak si prošel obě skladiště. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co hledám, ale stopy udusaného sněhu, které za sebou muži nechali, nakonec napověděly.“

„Takže ty mi říkáš, že někdo, patrně Dubrovský, nechal v noci převézt patnáct nádob jáhel odsud do druhého skladiště?“

„Ano. A mám tušení proč. Podívej se do jeho záznamů a podle mě zjistíš, že vesnice má mít čtyřicet čtyři nádob s jáhlami. Patnáct jich bylo tady. Kdybychom se Dubrovského zeptali, kde je chybějících dvacet devět, pravděpodobně by nás zavedl do druhé budovy. Schválně to můžeme zkusit. Ale vsadil bych se, že bude Dubrovský spoléhat na to, že jsme obsah velkého skladiště už jednou spočítali.“

Tadeáš se zamyšleně opřel o zeď. Tak přeci jen nebylo v této vesnici všechno v pořádku. I když to už dlouho tušil, stejně jím představa úmyslného podvodu trochu otřásla.

Nyní šlo o to, jak postupovat dále. I kdyby Dubrovskému nakrásně dokázali, že se pohřešuje patnáct nádob jáhel, nevyřešili by tím skoro nic. Tadeáš si teď byl skoro jistý, že nekalostí se tu děje mnohem více. Proto nechtěl předčasně odkrýt karty.

Dvojice rytířů se vrátila do správní budovy. Den už byl v plném proudu, ale Dubrovský zde pořád ještě nebyl. Tadeáš si při pohledu na účetní záznamy vzpomněl na to, co objevil, než ho Mojmír přerušil. I když si však přál odhalit i toto tajemství, nejprve se prokousal množstvím stránek a vypsal všechny záznamy o jáhlách.

Čtyřicet čtyři středně velkých nádob, skutečně. Tadeášovi přejel rozrušením mráz po zádech. Opravdu byli na stopě. Teď se navíc mohl vrátit k přestavbě kovárny. Velmi pečlivě si vypisoval vše s tím související a ačkoliv měl občas potíže rozluštit nehezké písmo, dopátral se výsledku. Záznamy byly mazaně napsané a bez podrobnější kontroly by byly naoko v pořádku, jenže po důsledném sepsání bylo jasné, že se součty rovnaly jen v případě, že se některé řádky použijí dvakrát.

Nyní, když byla podstata odhalena, postupoval Tadeáš rychle. Na seznamu pohřešovaných věcí tak přibývaly nejen desítky zlatých, ale také různé potraviny, suroviny či předměty. Někdy však zmatený zápis opravdu odpovídal skutečnosti – bylo vidět, že Dubrovský vynaložil velkou píli na to, aby záznamy byly prakticky nerozluštitelné.

Když Tadeáš zrovna odpočíval a zamyšleně vyhlížel oknem ven, pronesl Mojmír: „Zvláštní je, že včerejší záznamy jsou velmi úhledné a ty dřívější jsou tak nadrápané.“

Tadeáš se ohlédl a viděl, jak se Mojmír sklání na knihou.

„A když se podíváš na starší listiny, tak jsou znovu napsány velmi úhledně,“ ukázal Mojmír na zbylé pergameny.

Tadeáš se vrátil ke stolu a zahleděl se do záznamů. Zprvu ho to nijak nezaujalo, nicméně vzápětí zbystřil.

„Mojmíre! Tys na to přišel!“ zvolal. Když však viděl nechápajícího druha, pokračoval: „Nejde o to, jestli jsou záznamy napsány úhledně nebo ne, ale podívej se tady na tyto starší listiny. Inkoust na nich zaschl a ztmavl. Tady na těchto dvou můžeš dokonce vidět, že tahle byla napsána mnohem dříve. Když se ale podíváš na tuto účetní knihu, která obsahuje záznamy za posledních několik měsíců, zjistíš, že inkoust je stále stejný, jako ten, kterým psal včera večer!“

„Asi tě nechápu,“ přiznal se Mojmír.

„Myslím si, že když jsme se tady znenadání ukázali, Dubrovský nás nečekal. Chtěl jsem začít s kontrolou hned, ale on mě přesvědčil, ať to nechám až na ráno. Podle mě strávil bezesnou noc psaním těchto záznamů tak, aby co nejvíce odpovídaly aktuálnímu stavu. Proto to škaredé písmo, vždyť za jeden večer a jednu noc musel stihnout přepsat několikaměsíční záznamy!“

„Myslíš, že by takhle přes noc vymyslel všechny ty své fígle?“

„Možná to nebylo třeba. Možná už někde měl všechno připraveno, třeba ke zběžné kontrole. Asi předpokládal, že se sice někdo z řádu dostaví, ale když mu v rychlosti ukáže své záznamy, dostane se mu od kláštera pomoci. Pak ale viděl nás dva a jakmile pochopil, že se tady ubytujeme, musel si uvědomit, že se chystáme všechno prověřit důkladně. Proto narychlo sepsal tuhle knihu plnou zmatků. Jsem si jistý, že někde bude schovaná i ta původní, podle které postupoval, ale ke které si vymyslel několik záznamů,“ vysvětloval nadšeně Tadeáš.

„Myslíš, že bude někde tady? Pojďme do jeho pracovny, ještě pořád tam není.“

„Tak hloupý nebude. To už bych spíše řekl, že ji má doma. Anebo ji spálil, těžko soudit. Teď ale nechci prohledávat jeho pracovnu, napřed si na něj trochu počíháme. Mám plán.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.