Ráno Tadeáš vstal, posnídal a i s brašnou se vydal do stájí. Osedlal Hroma, který když pochopil, že pojede ven, radostně zakýval hlavou, a vydal se s ním na nádvoří. Tam už u připraveného koně čekal mladý rytíř, jemuž oči zářily nadšením.

Tadeáš si matně vybavoval, že ho mezi čekajícími bratry už párkrát zahlédl. Přistoupil k němu a představil se. „A ty se jmenuješ jak?“ dodal.

„Mojmír, pane,“ odpověděl mladík a nervózně se poškrábal na hlavě, ze které mu rostly delší hnědé vlasy, uprostřed rozčísnuté na obě strany.

„Nemusíš mi říkat ‚pane‘. Jsi rytíř stejně jako já,“ řekl Tadeáš. Zároveň si však uvědomil, že i on říká představenému „pane“. Ale to je přece něco jiného – mistr je všechny mnohonásobně převyšuje, tam je odstup na místě.

Jakmile se oba vyhoupli do sedel a chystali se vyjet, zahlédli ještě, jak z budovy spěšným krokem vychází představený.

„Tadeáši,“ zavolal a mávl rukou, v níž držel zapečetěnou listinu. „Přes noc jsem se ještě rozmyslel a raději ti dám s sebou toto. Prosím, nespokoj se s vysvětlením správce. Vyslechni ho, ale nařiď mu, aby tě zavedl do všech skladišť a osobně přepočítej vše, co mají uloženo, ano? Dávám ti k tomu průvodní listinu, ale doufám, že ji nebudeš potřebovat. Nejprve to zkus bez ní, aspoň uvidíš, jak bude Dubrovský reagovat.“

Tadeáš přikývl a pak už rytíři konečně vyjeli. Hned za branou jim do tváří udeřil ostrý studený vítr, který před sebou po zemi tlačil prašný sníh. Cesta nebyla snadná. Koním se bořila kopyta a mráz si brzy našel svou cestu pod pláště jezdců.

Jeli mlčky. I kdyby si snad chtěli povídat, počasí jim to znemožnilo. Půda patřící Bílému klášteru nebyla kdovíjak rozsáhlá – to by v zemi ostatně ani nestrpěli –, ale za těchto podmínek jim cesta na její severní hranice trvala více než půl dne.

Tadeáš se občas ohlédl na svého společníka, aby zjistil, jak se mu vede. Říkal si, že si mladík svůj první úkol asi nemaloval zrovna takto, nicméně pokaždé, když na něj pohlédl, vždy mu ze tváře vyčetl odhodlání. Ani původní nadšení, zdá se, nevymizelo. Tadeáše to mile překvapilo. Bylo mu sice jasné, že by se Mojmír nestal rytířem, kdyby podléhal hned prvním překážkám, ale i tak byl rád, že má při sobě někoho, kdo je zdolává se samozřejmou trpělivostí.

Do Milotína přijeli vyčerpaní a hladoví. Ne snad, že by si s sebou nic nevezli, ale cesta byla tak namáhavá, že je ani nenapadlo zastavit.

Rytíři nejprve zamířili ke zděnému statku, kde Tadeáš nedávno nocoval. Když jeho obyvatel, muž střední, spíše menší postavy a řídnoucích vlasů, otevřel dřevěná vrata a poznal, kdo před nimi stojí, rozveselil se.

„To jsou k nám hosté!“ zvolal.

„Představený nás tady v Milotíně pověřil úkolem. Možná tu několik dní zůstaneme. K tobě však nepřijíždím jako rytíř řádu, ale jako přítel, smím-li tě tak nazvat. A chtěl bych tě poprosit, zda si na tuto dobu můžeme u tebe ustájit koně. Veškeré náklady uhradíme, to se neboj,“ odpověděl mu Tadeáš.

„Ale beze všeho. Jsem rád! Pojďte dál. A vy budete spát kde? Tady je místa dost,“ pokynul upracovanou rukou Václav.

„To teprve uvidíme. Ale děkuji za nabídku, rádi ji přijmeme, pokud to půjde.“

Jen co se postarali o koně, vydali se za správcem osady.

Uvítal je muž, jemuž před nedávnem začala druhá polovina života. Tadeášovi se na okamžik zazdálo, že v jeho očích zahlédl lstivost, ale dost možná to bylo jen tím, že sem chtě nechtě přijel s určitým podezřením.

„Vítám vás, pánové,“ řekl jim, když spatřil roucha řádu.

„Jsem bratr Tadeáš z Bílého kláštera,“ představil se rytíř. „Toto je bratr Mojmír. Přijeli jsme sem na žádost mistra, který obdržel tvou prosbu o výpomoc. Pokud tedy mluvím s Františkem Dubrovským.“

„Ano. A děkuji! Jste laskaví. Poslední dobou jsme měli nečekané výdaje a taky trochu smůlu. Jen nerad jsem prosil o výjimečnou podporu, ale situace mi nedala jinak. Lidé by strádali, a tak jsem si říkal, že se na klášter přeci jen obrátím,“ reagoval pohotově Dubrovský.

„Pokud je tvá prosba oprávněná, pochopitelně rádi vyhovíme. Doufám však, že ti vzhledem k nečekanosti tvé žádosti nebude vadit, když se na hospodaření obce trochu podíváme. Představený nás o to požádal.“

„Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl správce, ale bylo vidět, že je malinko zaskočený. Snažil se však, aby to nedal příliš najevo. Když spatřil, že si toho Tadeáš všiml, rychle dodal: „Odpusť mi. Je mi trochu trapné, že mě budete kontrolovat, ale samozřejmě plně chápu, že musíte mít jistotu. Budu vám pochopitelně plně nápomocen. Ale jestli vás mohu napřed pozvat ke stolu, určitě si budete chtít po cestě odpočinout. Zítra můžeme vyřídit vše, co jen budete chtít.“

Tadeáš by se sice nejraději pustil do práce ihned, avšak uznal rozumnost návrhu. Dny byly krátké, takže se už pomalu stmívalo, a cesta byla skutečně vyčerpávající.

Správce vyšel s rytíři ven a zamířil na kraj vsi, kde stál hostinec.

„U zlaté konve vám bude určitě chutnat. Vaří tady má žena,“ řekl Dubrovský s úsměvem.

Vevnitř pak usedl s Tadeášem a Mojmírem k jednomu stolu. Netrvalo dlouho a přitočila se k nim i rozložitá správcova žena. Když ji manžel prozradil, s kým má tu čest, ihned zářila ochotou vyhovět každému jejich přání. Odběhla do kuchyně se slovy, že pro ctihodné pány určitě připraví něco vybraného.

„My bychom se spokojili s prostým jídlem,“ řekl Tadeáš správci poté, co jeho žena zmizela. „Jestli tvá ves trpí nedostatkem, je přece zbytečné plýtvat.“

Dubrovský se hned snažil zavést hovor jinam, ale jinak konverzace při čekání na jídlo vázla. Zato u okolních, poměrně zhusta obsazených stolů bylo rušno. Korbely a číše se vzduchem hbitě míhaly a místnost naplňoval hluk mnoha chraplavých hlasů.

„Jste s něčím nespokojeni, že tak málo mluvíte?“ otázal se najednou správce a Tadeáš si uvědomil, že na jeho poslední vyprávění vlastně ani nijak nezareagoval.

„Odpusť nám naši nezdvořilost. Povolání rytíře je mnohdy osamělé, a tak nejsme zvyklí příliš mluvit,“ řekl Tadeáš. Když nad tím tak přemýšlel, Mojmírův hlas vlastně slyšel, jen když se na začátku představil. Od té doby mladý muž nic neřekl.

Po jídle vytáhl Tadeáš měšec. Dubrovský sice trval na tom, že jsou zde jeho hosty, ale rytíř se tentokrát nenechal odbýt. Za oba řádně zaplatil, protože nechtěl zůstat nic dlužný muži, jehož činnost bude zítra prošetřovat.

„Mojmíre, půjdeme nyní na statek, že?“ otázal se Tadeáš, když vstával.

„Ale to přece nemusíte! Tady v hostinci se dá i spát. Má žena už vám zatopila v jednom pokoji,“ skočil mu do řeči správce.

Tadeáš zaregistroval Mojmírův pohled, který jasně značil, kde by raději nocoval.

„Děkuji ti za nabídku, ale statkář Václav je můj přítel. Přes den tady budu mít své povinnosti, a tak si s ním rád povyprávím alespoň po večerech.“

Dubrovský znovu malinko zaváhal, ale Tadeáš už si ho příliš nevšímal a odešel z hostince. Sotva zabouchali na vrata statku, petlice se na druhé straně s lomozením pohnula.

„Zrovna jsem vás šel vyhlížet,“ řekl Václav na vysvětlenou, když viděl, jak je Tadeáš překvapen rychlostí otevření. Pak petlici znovu pevně zajistil a zavedl hosty do domu.

„Posaďte se, kam chcete,“ dodal, jakmile vešli do kuchyně.

Tadeáš odepjal pás s mečem a položil jej na truhlu u stěny. Sám pak usedl vedle statkáře na židli u jednoduchého stolu. Mojmír si tiše vybral lavici v rohu místnosti.

„Mám tu na návštěvě neteř. Matka vážně onemocněla a já se o ni starat nemohu. I když je zima, mám spoustu práce s dobytkem a tak různě. Zrovna vám chystá pokoj, ve kterém budete spát,“ prohlásil Václav.

„Jsme ti zavázání, Václave. Správce nám sice nabízel pohostinství, ale tady se přeci jen cítím lépe,“ odpověděl Tadeáš.

„Jsem rád, že nocujete tady. Nedokážu to popsat, ale neměl bych dobrý pocit, kdybych věděl, že spíte pod Dubrovského střechou.“

„Máte nějaké neshody?“

Statkář se odmlčel, jako by hledal vhodná slova. Výraz ve tváři se mu neustále měnil. Po chvilce mlčení váhavě pronesl: „Neshody ani ne. Ale v lásce ho nemám. Je správcem Milotína, takže musím dbát jeho nařízení, ale nemyslím si, že by to byl čestný muž.“

Tadeáš se zamyslel. Toužil vědět o správci více, ale na druhou stranu si chtěl udělat názor sám a nenechat se ovlivnit od ostatních, kteří koneckonců mohli zaujmout nesprávné stanovisko kvůli nějakým osobním sporům. Přesto se odhodlal k dalšímu dotazu. Václavovi věřil, i když se neznali až tak dobře.

„Pověz mi, je zde více lidí, kterým se počínání Dubrovského nelíbí? Patříte přece pod Bílý klášter, můžete se kdykoliv ozvat.“

„Když jsi byl v hostinci, kolik lidí tam bylo?“ zeptal se místo odpovědi Václav.

„Nevím, ale bylo tam docela plno. Proč?“ řekl zaskočený Tadeáš.

„Tak ti všichni jsou s Dubrovským spokojení. Je to jejich člověk, přesně podle jejich gusta. Ale najde se tu i několik jinak smýšlejících.“

„Máte nějaké konkrétní problémy? Něco, na co bych se měl podívat?“

„Nic konkrétního ti říct nemůžu, Tadeáši, je mi líto. V tom je právě ta potíž. Všechno funguje zdánlivě tak, jak má, a jen z drobností poznáš, že není vše v pořádku. Například i vy jste si museli všimnout, že poslední dva, tři roky byly mimořádně úrodné. Dokonce jsme tady neměli žádný požár, neprošlo tudy vojsko, nic. A přesto si nežijeme kdovíjak dobře. Nejsem rozmarný člověk, ale když se už teď musím rozmýšlet, na co vydám peníze a čím nakrmím koně, co budu dělat, až přijdou bídná léta?“ rozhodil rukama statkář.

„Ale řád by si nikdy od vaší vesnice nevzal více, než mu náleží. Museli jste mít dostatek, bratr Pavel se vždy stará o to, aby si osady mohly vytvořit zásoby na horší časy.“

„Řád by mě taky nikdy nenapadlo obviňovat. Právě proto se mi nezdá způsob, jakým Dubrovský hospodaří. Ale z tebe mám takový pocit, že jsi sem přijel právě kvůli němu, je to tak?“

„Václave, vážím si všeho, cos mi řekl, ale o svém poslání ti zatím nemůžu prozradit více. Je to záležitost řádu a pokud se neukáže oprávněnost našich obav, jen bych šířil pomluvy.“

Vtom do místnosti vstoupila pružným krokem mladá žena. I když nyní bydlela na venkovském statku, ze způsobu oblékání bylo patrné, že je zvyklá žít v dobrých poměrech. Na hosty pohlédla zpříma a s tázavým výrazem. Tadeáše překvapila sebejistota jejího chování, kterou u většiny žen jejího věku neviděl.

„To je má neteř Markéta,“ pronesl Václav se záchvěvem zvláštního tónu, který Tadeáš nepostřehl. Byl natolik zlákán zjevem drobnější ženy, že se představil až po delším okamžiku, než by bylo přirozené.

„Jsem bratr Tadeáš z Řádu rytířů černé růže. Toto je bratr Mojmír,“ doplnil a uvědomil si, že na svého společníka při rozhovoru se statkářem úplně zapomněl.

Markéta se na ně usmála a hned jim chtěla ohřát polévku nebo alespoň nabídnout máselný bochník. Rytíři však i přes její naléhání odmítli, ačkoliv nakonec svolili alespoň k heřmánkovému čaji. I když pak Tadeáš i nadále mluvil s Václavem, jeho pohled často zabloudil k čiperné ženě a jejím zdánlivě neposlušným hnědým vlasům, které si neustále odhrnovala z tváří.

Debata se však chýlila ke konci. Z Václava měl Tadeáš pocit, jako by se s příchodem neteře uzavřel do sebe, a proto se brzy rozloučili a popřáli si dobré noci.

„Ukážu vám pokoje,“ nabídla se Markéta vlídně.

A tak ji oba rytíři následovali do uzounké chodbičky za kuchyní. Nejprve za jedněmi dveřmi zmizel Mojmír a poté se Markéta zastavila podruhé.

„Tady budete spát vy,“ řekla a zůstala stát přímo ve dveřích. Laškovně čekala, co Tadeáš udělá. Bylo vidět pouze to, jak zhluboka a pravidelně dýchá.

Tadeáš se kolem ní protáhl do místnosti a snažil se nevnímat, jak ho polilo horko. Za sebou pak zaslechl jasný smích, pravděpodobně adresovaný jeho rozpakům.

„Kdyby se vám ještě nechtělo spát, budu v kuchyni,“ špitla ještě Markéta a zmizela.

Tadeáš zavřel dveře a usedl na postel. Dlouhou dobu se díval do prázdna a nemohl z hlavy vypudit obraz smělé mladé ženy opřené ve dveřích. Po chvíli ale zatřásl hlavou a odstrojil se. Zítra ho čeká náročný den, a tak se potřebuje pořádně vyspat.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.