Václav byl kovář. Ne ledajaký, ale umělecký.
Za první svou prodanou práci koupil Vendulce, svému děvčeti, pentli do vlasů.
Nikdy snad svět neviděl někoho šťastnějšího. Děvče nosilo pentli vždy a všude.
Později se jim narodil klučina Matěj. Ten tu pentli míval v postýlce na hraní. Bětuška, další kovářovic mrně, ji dávala své hadrové panence. Ještě později ji nosila ve svých vlasech k muzice.
Ještě mnohokrát pentle potěšila něčí lidské srdce, až se nakonec vrátila k Václavovi. Ten ji dostal do věnce na hrob.
Bylo v ní tolik prosté lásky, že pozůstalí, kteří stáli nad hrobem, vzpomínali na prožité s pohledem upřeným na ni a Václav nezatížen jejich bědováním, stoupal vzhůru.
Jak by také mohli bědovat, když mašle z lásky darovaná spíše vzbudila na smutných tvářích úsměv.
Bylo jim sice smutno po otci, po dobrém člověku, ale ten jim nikdy nepřestal dávat. Začal pentlí a skončil svým posledním pohledem.