Za branami (1 – 11. část)

Cesta ubíhala sice pomalu, ale zato bez potíží. Vězeň jako by nenadálou svobodou a jejím opětovným odejmutím ztratil chuť cokoliv podnikat. Neustále svázané ruce, které mohl před sebou dát sotva kousek od sebe, ho začínaly bolet. Navíc ho dnem i nocí bedlivě střežila pětice mužů, a tak se už o žádný útěk nepokusil.

Tadeášovi přišlo volnější tempo vhod. Únava na něm byla znát natolik, že se bratři z Červeného kláštera ohleduplně nabídli, že noční hlídky budou po dvojicích držet oni. Tadeáš se původně zdráhal návrh přijmout, ale když ho bratři ujistili, že jsou odpočatí a že jim držení stráže nebude činit vůbec žádné potíže, nakonec svolil.

A vskutku mu to prospělo. Noci prospal jako zabitý a denní jízdy si vychutnával. Podzim jako by chtěl předvést, co všechno dokáže, a lesy i stráně pokryl nádhernými barvami všech odstínů. Od rána do večera foukal příjemně teplý vítr a pohrával si s vlasy rytířů.

Když skupinka projížděla Zlovínem, vesnicí, v níž se před nedávnem ocitl v nesnázích Jan, rozhlížel se Tadeáš obzvláště pečlivě. Vyhlížel Milířovo nápadné stavení a, ke svému překvapení, především konkrétní osobu, jejíž tvář mu nyní vytanula na mysli.

A skutečně. Přede dveřmi stavení zrovna stála lokátorova dcera. Vzhlédla k jezdcům a když poznala Tadeáše, usmála se. Rytíř opětoval pozdravení, zamával rukou, ale pokračoval v jízdě. Ani nevěděl proč, ale nejraději by se zastavil. Bratrům z Červeného kláštera by to však určitě připadalo podivné a Tadeáš jim nechtěl nic vysvětlovat.

Domů už to měli jen kousek cesty. Tadeášova mysl se ještě stále vracela zpět do Zlovína, když se před bratry zjevily zdi Bílého kláštera.

Tento pohled vrátil Tadeáše zpět do skutečnosti. Věděl sice, že zajatce dle nařízení vskutku přivezl, jenže z toho, co tomu předcházelo, neměl dobrý pocit.

Když na nádvoří sesedal z koně, čekal na něj už bratr Matyáš.

Vítám tě, Tadeáši. Posílá mě bratr představený. Zajatce si od tebe převezmu. Až se převlékneš, máš přijít do pracovny představeného. Bude tě čekat,“ řekl útlý šedovlasý muž.

Tadeáš přikývl. Poděkoval bratrům z Červeného kláštera a jednoho z bratrů, který pomáhal s odsedláváním, požádal, aby se o hosty postaral. Sám vzal Hroma za uzdu a vedl ho do stájí. I na koni bylo vidět, že přirozená bujnost je nyní potlačena únavou. Zvíře jako by se těšilo na své stání a chvíle odpočinku.

Rytíř ho zavedl na obvyklé místo a začal ho prohlížet. Dlouhá cesta zanechala na Hromovi stopy. Nad kopytem pravé zadní nohy měl zapíchnutý nějaký trn a vymýt potřebovalo i pár ranek, k nimž přišel při prodírání se houštím.

Když se Tadeáš zrovna shýbal pro vědro s vodou, ozvalo se za ním pobaveně: „Vždyť víš, že se ti o Hroma postarám.“

Hlas patřil bratru Šimonovi, který měl na starosti stáje. Nikdo široko daleko se nevyznal v koních tak jako on. Čtvernožci byli pro stárnoucího, avšak stále ještě čilého podsaditého muže téměř vším. V Bílém klášteře působil od dob jeho založení. Mnozí se jej ptali, zda ho péče o koně pořád baví, ale odpovědí jim byl vždy jen hlasitý smích. Šimon nemohl takové dotazy pochopit – vždyť každý musel vidět, že by se bez svých koní utrápil smutkem.

Vím, Šimone,“ usmál se Tadeáš. „Ale Hrom mně pomáhal celou dobu, chtěl jsem mu to oplatit.“

A tak se o koně postarali oba muži společně. Když byly všechny ranky ošetřeny, hříva rozpletena a srst umyta, poplácal Tadeáš Hroma naposledy po bocích a vydal se do své cely. Jakmile se převlékl, odešel za představeným. Ten jej uvítal pátravým pohledem zpoza svého stolu.

Tadeáši, jedeš mnohem později, než jsem očekával.“ Bylo to proneseno jen jako otázka, ale ve světle minulých událostí slyšel Tadeáš v těchto slovech spíše výčitku.

Omlouvám se, pane. Vězeň po cestě uprchl. Dlouho nám trvalo, než jsme ho znovu chytili,“ odpověděl zpříma. Bylo mu velice trapné, že musí vysvětlovat své selhání, ale ani na okamžik neváhal říct pravdu.

Slyšel jsem, že s tebou dokonce přijeli bratři z Červeného kláštera. Před odjezdem jsem tě přece upozornil, abys byl obzvláště bedlivý,“ nadnesl představený.

Rytíř nevěděl, co by na to řekl, a tak pouze přikývl.

Můžeš mi říct, jak k tomu došlo?“

Teď teprve Tadeáš doopravdy znejistěl. Co měl představenému říci? Pravdou bylo, že vězeň utekl v době, kdy měl hlídku Jan, ale nemohl přece takto svádět svou odpovědnost na přítele.

Zatímco zvažoval, co by měl říci, uvědomil si, že přestávka mezi otázkou a odpovědí byla již příliš dlouhá, a tak se rozhodl mlčet dále.

Tadeáši, vůbec nevím, proč mi nechceš nic říct,“ pronesl zkoumavě představený. „Pochybil jsi snad? Dopustil ses nedbalosti?“

Pane, to nemohu posoudit. Přijímám však zodpovědnost za zajatcovo uprchnutí. Vím, že jsem měl veliké štěstí, že se mi ho podařilo opět polapit. Nalož se mnou, jak uznáš za vhodné.“

Představený na to nic neřekl, ale i nadále upíral svůj zrak na Tadeáše. Jakkoli byly rytíři chvíle strávené s mistrem vždy příjemné, nyní se cítil velmi nepohodlně.

Po chvílích ticha nakonec představený prohlásil: „Pokud mi tedy nechceš nic říct, můžeš jít.“

Rytíř se zvedl a s provinilým pocitem odcházel z místnosti. Za zády se mu však ještě ozval hlas představeného.

Tadeáši, nech mi zde svůj plášť.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami