Prachem cesty duněla Hromova kopyta. Tadeáš koni popustil uzdu a ten letěl jako splašený. Jako by vycítil touhu svého pána být v sousední vesnici co nejdříve.

Když rytíř zahlédl první domy, zpomalil. Osada se rozprostírala pod ním, na konci svažující se cesty. Vjel do ní zvolna a přemýšlel, jak začít s pátráním. Nelíbilo se mu tady.

Už u první chatrče, před níž nějaká žena prala prádlo, zatímco ji ho její muž podával, byl obdařen nepříjemným pohledem. Přesto přijel blíž a zeptal se, zda neviděli prchajícího muže.

„Záleží, kdo se ptá,“ odpověděla mu žena a pokračovala v praní.

„Jsem rytíř Řádu černé růže. Muž, o kterém mluvím, pochází z vesnice spadající pod náš klášter a je našim zajatcem.“

„Jak moc vám na něm záleží?“ Žena se na rytíře ani nepodívala. Pohled měla upřený na vědro s vodou a tvářila se lhostejně. Zato její muž se napjatě díval střídavě na ni a střídavě na Tadeáše.

„Velmi,“ odpověděl Tadeáš podle pravdy.

Ticho přerušovalo jenom cákání vody ve vědru. Poté žena vytáhla nějakou spodničku, vykroutila ji a předala manželovi.

„Pokud něco víš, zaplatím ti za tu informaci,“ dovtípil se konečně Tadeáš.

Žena pokračovala ve své činnosti, ale na tváři se jí rozhostil výraz očekávání.

„Zde jsou tři stříbrňáky. Pokud vězně na základě toho, co mi řekneš, skutečně najdu, dám ti zlaťák.“

Sotva rytíř natáhl ruku, už se k němu přitočil muž a nabízené peníze mu rychle vytrhl, jako by se bál, že si to Tadeáš rozmyslí. Žena se při praní usmála.

„A jak ti mám věřit, že svůj slib dodržíš?“

„Zavazuji se svou ctí,“ odpověděl jezdec.

Žena přestala prát a pohlédla na Tadeáše. Najednou se nahlas rozesmála. To nečekal. Chvilinku přemýšlel, čím ženu tak pobavil, než mu došlo, že zde čestným slovem moc nepochodí.

„Beru tě tedy za slovo,“ řekla nakonec pobaveně žena. „Ale musíš ještě teď přidat dalších pět stříbrných.“

„Zde nabízím tři stříbrňáky. Více podle toho, jak jsem slíbil,“ odpověděl Tadeáš. Opět k němu bleskurychle přistoupil muž, ale rytíř tentokrát ucukl rukou. Muž polekaně vzhlédl.

Žena však pochopila: „Přišel po stejné cestě jako ty. Bylo to někdy dopoledne. U několika domů se zastavil, asi chtěl jídlo. Nebo třeba přístřeší, kdo ví? Když se tam za tou starou lípou dáš doleva, uvidíš bílý statek. Tam pochodil.“

„To je vše, co víš?“

Odpovědí mu bylo mlčení. Tadeáš spustil ruku a nechal muže přebrat mince.

„Vešel dovnitř. Jestli pak odešel nebo je tam stále, to už nevím,“ dodala žena a rytíř z jejího hlasu usoudil, že mluví pravdu.

Poděkoval a obrátil koně. Koutkem oka ještě zahlédl, jak muž pospíchá do nuzného domu a stříbrňáky přitom drží v hrsti, jako by střežil nejcennější věc na světě.

V Tadeáši to vřelo. To, že si tito dva lidé svou úskočností vydělali během chvilky dvakrát více, než dal nedávno malému Františkovi, který jej tři dny skoro bez jídla čekal na cestě, ho naplňovalo hněvem. Nyní však na takové pocity nebyl čas, musel se soustředit.

K popsanému domu jel krokem. Snažil se nevnímat bušící srdce. Sem tedy zajatec před nějakou chvílí přišel. Nebo už to bylo dávněji? Tadeáš si až teď všiml, kam už se dnes slunce na obloze dostalo. Na malý okamžik se ho znovu zmocnil pocit malomyslnosti. Vězeň už může být dávno pryč.

Hned se ale oklepal. Už jen to, že je stále na stopě, mu dávalo velkou naději. Otázkou zůstávalo, jak nyní zkusit své štěstí. Přijít a zeptat se přímo? Nebo se pokusit pod nějakou záminkou vstoupit do stavení? Vtrhnout tam nemohl. Na to měl v závažných případech právo jen v osadách patřících klášterům. Všude jinde se musel chovat jako host. Ani tato situace by ho neomlouvala, kdyby si vstup vynutil násilím.

Přijel ke statku a otevřenou branou vjel na dvůr. Zrovna zde nikdo nebyl. Tadeáš sesedl z koně a přistoupil ke dveřím. Když už se naskytla tak nenadálá příležitost, chtěl zaklepat a vejít.

„Co tady chcete?“ ozvalo se za ním.

Tadeáš se otočil a spatřil před sebou ramenatého muže, který k němu mířil rychlým krokem. Viděl také, jak si jej dotyčný prohlíží, a měl pocit, že odhaduje jeho výzbroj a šance při případném střetu.

Sedlák se zastavil tak, že stál mezi Tadeášem a dveřmi. Byla to náhoda nebo se mu skutečně snažil zastoupit cestu dovnitř?

„Pátrám po jednom muži. Možná jste ho vy nebo někdo z vašeho statku viděli. Vypadá sice neškodně, ale je zákeřný a velmi nebezpečný,“ řekl Tadeáš doufaje, že muže trochu vystraší. Poté uprchlíka popsal.

„Nikoho takového jsem neviděl. A nikdo z ostatních taky ne,“ odpověděl sedlák.

První chyba.

„Nuže dobrá. Nikdo z této vesnice ho neviděl. Zřejmě tudy nešel a já tedy pátrám na nesprávném místě,“ pronesl naoko nespokojeně Tadeáš.

„Zřejmě to tak bude.“

„Jsem na cestě už velmi dlouho. Mohl bych se u vás alespoň najíst, než se vydám dál?“ navrhl rytíř.

Sedlák zaváhal. K odmítnutí nebyl důvod.

„Za jídlo zaplatím,“ dodal ještě Tadeáš, aby muži podsunul myšlenku, že si jeho mlčení vyložil takto.

Sedlák při zmínce peněz skutečně ožil. Na okamžik probleskla jeho výrazem lačnost.

„Počkejte zde, něco přinesu,“ řekl a zmizel ve dveřích. Tadeáš se snažil nakouknout dovnitř, ale bezvýsledně. Začal se tedy zdánlivě netečně procházet po dvorku a hledat jakékoliv známky pobytu uprchlíka.

Po chvíli se sedlák vrátil s kusem chleba. Už při prvním sáhnutí bylo rytíři jasné, že nebyl ani čerstvý a pravděpodobně ani chutný. Přesto z měšce vytáhl několik měďáků.

Když už nemohl odchod odkládat, naskočil na Hroma a vyjel ze dvora. Po jedné cestě se vydal z vesnice. Jakmile však byl za zatáčkou a ocitl se z dohledu, otočil se a vjel do hájku. Nemohl si dovolit hlídkovat poblíž osady i s koněm, ale podařilo se mu najít skrytou mýtinku, na níž uvázal Hroma na volno a nechal ho pást. Sám se vydal kousek stranou na místo, odkud viděl na statek. Zalehl do trávy a čekal.

Setmělo se, uběhla celá noc a zase začínalo pomalu svítat. Tadeáše pobolívalo celé tělo. A to měl za sebou tu snadnější část. V noci se totiž mohl ve výběžku lesa volně procházet. Občas udělal několik kroků tam a zpět a trochu se protáhl. Teď ve dne to bude horší. Bude muset strávit více času spíše vleže, aby ho nikdo nezahlédl.

Z brašny vytáhl chléb, který si včera koupil od sedláka. Byl starý, tvrdý a chutnal zvláštně. Ne že by to Tadeášovi nějak vadilo – byl zvyklý sníst cokoliv, co bylo na stole –, ale na sedláka se v duchu zlobil.

Po jídle se zvedl a vrátil se ke koni. Hrom ho uvítal nadšeným podupáváním, protože už mu začínala být dlouhá chvíle. Tadeáš ho zavedl k potoku a nervózně čekal. Chtěl se co nejrychleji vrátit, aby mu uprchlík náhodou neproklouzl, ale Hrom opětoval Tadeášův pobízející pohled lhostejným výrazem. Teprve když se rytíř postupně zabral do svých myšlenek a malinko poodešel, začal kůň pít.

V neúspěšném hlídkování pokračoval Tadeáš celý den. Pozoroval dění dole ve vesnici, ale ničeho zvláštního si nevšiml. Jen jednou se zapotil, to když se k němu po stráni blížila dvě děvčátka. Vylezl do koruny rozložitého dubu a jen zoufale přivřel oči, když děti přišly a usadily se přímo pod ním. Naštěstí si ho za celou dobu nevšimly a když je omrzelo hraní se šiškami a listím, odešly dále.

Znovu se setmělo. Tadeáš pomalu ztrácel naději.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.