Za branami (1 – 8. část)

To zabralo. Tadeáš byl hned na nohou. Okamžitě zadusil oheň, ale dával si přitom dobrý pozor, aby se do něj nepodíval. Když se les ponořil do úplného šera, byly jeho oči stále přivyklé tmě.

Rozhlédl se. Jan už mezitím odešel; Tadeáš slyšel, jak pod ním kousek odtud praskají větvičky. Vydal se tedy na druhou stranu. Tábořili u cesty, na severní straně se sráz svažoval přímo do řeky a na jižní straně se kromě úzkého schůdného pásu tyčil poměrně příkrý svah vzhůru. Zajatec se tedy pravděpodobně pustil na západ nebo na východ podél cesty.

Ať však pátrali, jak pátrali, nikde ho nezahlédli. A čím déle takto prohledávali každé zákoutí a každý keř, tím neklidnější byli. Už skoro svítalo, když se odněkud shora ozvalo: „Tadeáši! Pojď sem!“

Rytíř přiběhl za Janem a podíval se, kam ukazuje. Ve svahu nad tábořištěm byla v blátě šlápota. Vězeň je tedy převezl a prchl do kopce.

Už bude daleko, musíme na koně,“ řekl Jan.

Tadeáš souhlasil, a tak seběhli zpátky k ohništi. Zastavili se u stromu, u něhož byl zajatec přes noc přivázán, a našli jen zbytky provazů. Byly přeřezané. Oba si sáhli za pás, ale dýky našli na svém místě.

Tomu nerozumím,“ pronesl Jan a pak dodal: „Tadeáši, je mi to opravdu líto, ale celou dobu jsem na něj dával pozor. Pak jsem si musel odskočit a sotva jsem se vrátil, byl pryč. Hned jsem tě vzbudil.“

Tadeáš se nezlobil. Nebylo možné celou noc upřeně hledět na zajatce a Jan udělal vše, co bylo v jeho silách. Bylo to však zvláštní. „Musel mít celou dobu u sebe něco ostrého, zřejmě nůž. Nebo mu někdo pomohl, ale kdo by nás tady uprostřed lesa v noci našel?“ řekl.

Podle ohně by nás možná vypátrali, ale přece bych slyšel, kdyby se tady někdo potloukal kolem. A navíc, pryč jsem byl opravdu jen chvilinku.“

Nasedli na koně. Valacha, který vězně nesl, pustili na svobodu. Při pátrání by je zdržoval a nechat ho tu přivázaného nemohli. Kdoví, kdy se sem znovu vrátí. Buď ho pak najdou, nebo se o něho snad postará nějaký nový majitel.

Když se jim konečně podařilo najít cestu, která by je zavedla nahoru na svah, bylo už ráno. Tadeáš cítil nutkání popohnat koně co nejvíce, protože pomalá jízda mu připadala ztrátou cenného času, nicméně museli se rozhlížet po okolí a pátrat, zda se vězeň neschovává někde v houštinách.

Po chvilce uviděli na kraji cesty shrbeného muže. V ruce měl sekeru a chodil okolo malých stromků. Rytířů si nevšiml, dokud nestanuli takřka před ním. Když zaslechl odfrknutí koně, které jej vytrhlo ze zamyšlení, otočil se. Jakmile spatřil jezdce, ihned smekl čepici a uctivě čekal na oslovení.

Prosím tě, hledáme jednoho uprchlíka. Byl střední postavy, ale vypadal menší. Hodně vyzáblý, se světlými, dlouhými vlasy. Měl na sobě jednoduché oblečení převázané kouskem provázku. Neviděl jsi ho?“ zeptal se Tadeáš co nejklidněji dokázal. Muž už během jeho řeči začal pomalu přikyvovat hlavou.

Ano, pane. Muselo to být za svítání. Šel jsem ze vsi sem a po cestě jsem ho potkal. Pořád se ohlížel, takže si mě všiml až na poslední chvíli. Úplně se mě lekl a vypadalo to, že se dá na útěk. Pak ale kolem mě prošel a šel dále. Přišlo mi to podivné, ale šel jsem dál za svou prací.“

Díky ti, pomohl jsi nám,“ řekl rychle Tadeáš a pobídl Hroma.

Janem to taky cuklo, ale spěšně sáhl do svého váčku za pasem a podal muži několik měděných mincí. Obdarovaný se hluboce uklonil, protože ho odměna překvapila. Nečekal ji.

Jakmile se narovnal, už viděl Jana jen zboku. A z Tadeáše spatřil pouze vlající plášť. Rytíři uháněli směrem k vesnici a nedbali ani bláta ani louží na cestě. Tadeáš však najednou zastavil, to když po levé straně zahlédl odbočku. Nebyla to vlastně ani cesta, spíše taková vyšlapaná pěšinka. Přesto ho to tam táhlo.

Rozdělíme se. Já pojedu tudy a když nebudu mít štěstí, zkusím prohledat lesy okolo. Ty jeď do vesnice a zkus se poptat tam. Pokud do večera nenarazíš na žádnou stopu, jeď do Červeného kláštera a vrať se s posilou. Nemělo by to být dál než půlden cesty,“ řekl Tadeáš.

Jan přikývl. Chtěl ještě něco říct, ale vzmohl se jen na omluvný pohled. Tadeáš viděl, že je Janovi líto, že muž uprchl během jeho hlídky. Ale nebylo potřeba slov. Jan věděl, že se nemusí omlouvat nahlas, a Tadeáše by zase nikdy nenapadlo se za to na přítele hněvat. Co se stalo, stalo se, nyní to společnými silami museli napravit.

Pokusil se povzbudivě usmát a vydal se svou cestou. Sledoval pěšinu a pečlivě se rozhlížel, jenže vyšlapaná stezička se brzy začala ztrácet, až nakonec zmizela nadobro.

Cestu teď volil spíše Hrom, než jeho pán. Opatrně našlapoval vysokou trávou a mlázím a šel rovnou za nosem. Tadeášovi začalo být úzko. Doposud se nestalo, aby takto nesplnil úkol od mistra. Samozřejmě ne vždy vyšlo všechno podle plánu, jenže to byly situace, kdy bylo možné počítat se souhrou okolností.

Nyní to bylo opačné. Příkaz zněl jasně: dovézt vězně z jednoho kláštera do druhého. Dokonce byl upozorněn na možnost pokusu o útěk, a přesto selhal. Nedokázal si představit, že by nyní měl předstoupit před představeného.

Z chmurných myšlenek ho vytrhlo až to, že najednou vyjel z lesa. Před sebou měl svažující se louku, pod níž už začínala nějaká vesnice.

Sjel dolů. U prvního stavení nikdo nebyl, zato před druhým stála jakási žena a nepříliš nadšeně okopávala malou zahrádku. Zavolal na ni. Neotočila se, i když ho musela slyšet. Zkusil to znovu a rovnou popsal i muže, kterého hledá.

Proč myslíš, že o něm něco vím? Vypadám snad na to, že doma schovávám kde koho?“ dostalo se mu nevlídné odpovědi.

Jen jsem se ptal, paní, neměj mi to za zlé,“ omlouval se Tadeáš.

To už se žena otočila a nevěřícně se rozesmála. „Tak paní! Paní, říkáš. Připadá ti snad toto jako nějaký hrad?“ ukázala na starou dřevěnici se slaměnou střechou. „A toto jako satén?“ zatahala si za pozašívaný svršek. „Táhni pryč.“

Rytíř byl nesvůj. Původně zbystřil, když žena hned začala vehementně popírat, že by někoho schovávala, ale teď mu bylo jasné, že je prostě jen taková.

V tmavé, začouzené chatrči o kus dále našel vetchého starce. Ani od něj se nic nedozvěděl. Zdálo se, že se ho muž bojí. Jako by se krčil před znamením růže, které měl Tadeáš vyšité na plášti.

Vyšel tedy ven. Zahlédl ženu, s níž před chvilkou hovořil, jak ho sleduje nepříjemným pohledem. Obrnil se proti tomu a pokračoval k vedlejšímu, o poznání udržovanějšímu domu. Před ním si na zemi hrálo malé děvčátko. Když k němu přišel blíže, upřeně se na něj zadívalo. Tadeáš se mimoděk usmál a jako odpovědi se mu dostalo taktéž zjasněného líce. Holčička ho v tu chvíli, aniž o tom věděl, začala považovat za přítele.

Tentokrát rytíř nestihl dojít až ke dveřím, protože z nich vyšel muž nesoucí prázdný koš. Když zahlédl návštěvu, zůstal stát.

Tadeáš znovu zopakoval, po kom pátrá.

Nevím,“ odpověděl mu muž, ale hned se otočil a zavolal do domu. Zakrátko se objevila jeho mladinká žena. Černé vlasy měla spleteny ve dva copy, které jí volně spadaly přes ramena a dělaly ji ještě mladší, než ve skutečnosti byla.

I ona zavrtěla hlavou, ale nabídla místo toho Tadeášovi polévku, pokud by s nimi chtěl zůstat na oběd. Ačkoliv by rád přijal a poznal milou rodinu lépe, musel pokračovat dále.

Už vyhlížel další dům, když se za ním ozvalo.

A mě se nezeptáš?“

Tadeáš se zastavil. Přistoupil k děvčátku, které stále sedělo na stejném místě, a dřepl si k němu.

Ty jsi něco viděla?“ zeptal se milým hlasem.

Viděla jsem toho pána, o kterém mluvíš,“ řekla holčička a dál rozdělovala natrhané kvítí na dvě hromádky.

Tadeáš rázem přestal dýchat. „A řekneš mi kdy?“ ptal se se srdcem až v krku.

Už to chvíli bude. To jsem byla tam nahoře pro květinky. Rostou teď moc krásné. Maminka říká, že když jí nějaké nasbírám, tak si se zbytkem můžu hrát,“ vyprávěla maličká.

A kam šel ten pán potom?“

Je ten pán opravdu zlý?“

To nevím. Ale vím, že udělal něco špatného, a proto se musí nyní zodpovídat.“

To je dobře, že to říkáš. Protože lidé nejsou zlí. Jenom zapomínají být dobří,“ řekl dětský hlásek.

Tadeáš se překvapeně pozastavil nad tou malou moudrostí. Záhy však vyzvídal dále: „A kam tedy šel?“

Děvče ukázalo ručkou. „Tam, kde bydlí dědeček,“ řeklo a zničehonic odběhlo.

Rytíř byl vzrušením bez sebe. Přiběhl zpátky k domu, právě když se jeho obyvatel vracel s košem plným dřeva. Na dotaz, kde bydlí dědeček děvčátka, zaskočený muž stručně popsal, jak se dostat do sousední vesnice. S nechápavým výrazem pak sledoval Tadeáše, jak utíká zpět ke koni, jak ho pobízí k trysku a jak uhání pryč.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami