Za branami (1 – 7. část)

Neopustili ještě ani pozemky Hnědého kláštera a Tadeáš už svého rozhodnutí nechat jet vězně nespoutaného litoval. Ne že by se zajatec pokusil nějak očividně uprchnout, ale brzy mu otrnulo a začal dělat potíže. Na žádném rozcestí si rytíři nemohli být jistí, zda zabočí na stejnou cestu jako oni. Bylo přitom jasné, že to vězeň nedělá kvůli neznalosti cesty, ale že schválně pokouší, co všechno jsou jeho průvodci ochotni vydržet.

Tadeáš, který jel vedle něj, ho už několikrát okřikl. Odpovědí mu však byly pouze přidrzlé výmluvy na nejistotu v sedle, únavu a mnoho jiného. Tadeáš ale moc dobře viděl, jak se jeho zajatci blýskají krysí očka.

Přemýšlel, jak vězni znovu svázat ruce, aby to nebylo příliš okaté. Chtěl počkat na nějakou vhodnou záminku, která by k tomu poskytla dobrou příležitost. Chvílemi si dokonce přál, aby muž provedl nějakou větší lumpárnu a on ho konečně mohl spoutat.

Až po nějaké době takovýchto úvah si uvědomil, kam se nechal pohrdavým chováním vězně dotlačit. Místo toho, aby byl pánem situace a nakládal se zajatcem, jak uznal za vhodné, neustále mu ustupoval.

Téměř ve stejném okamžiku, kdy se rozhodl, že zastaví a vězně sváže, zahlédl koutkem oka, jak hnědý valach najednou odbočil z cesty. Místo rovně zatočil doprava do táhlého kopce.

Tadeáš rychle strhl Hroma stejným směrem. Odbočku však už minul, a tak kůň skočil do příkopu porostlého nízkými křovinami. Chvilku si klestil cestu, než se přední kopyta opět dotkla pevné půdy cesty. Zajatec mezitím získal značný náskok.

Naštěstí ale jen před Tadeášem. Jan, jenž celou dobu jel těsně za touto dvojicí a bedlivě vězně sledoval, zareagoval okamžitě. Pobídl svou klisnu, která sice nedokázala vyvinout takovou rychlost jako Hrom, ale která na letitého valacha hravě stačila.

Vězeň záhy pochopil, že je jeho pokus o útěk zmařen, a tak zastavil. Z tváře mu však nezmizel přezíravý úšklebek, kterým se beze strachu rozhlížel kolem sebe. Jen občas zkřivil obličej hranou bolestí – to když se přiřítil Tadeáš a začal ho svazovat. Pak pozvolna sjeli ze svahu, do něhož se před chvílí hnali, a na křižovatce se vydali správným směrem.

Tadeáš s Janem na sebe kradmo pohlédli. Jejich pohled byl výmluvný, odráželo se v něm znechucení chováním tohoto člověka. Tadeáš jeho jednání nedovedl pochopit. Kdyby se on pokoušel svým věznitelům utéct, určitě by svůj úmysl nedával okatě najevo hned zkraje. Pokoušel by se polevit pozornost strážících vzorným a nenápadným chováním, až by ve vhodné příležitosti udeřil. Se starým koněm by si však k útěku nevybral kopec, v němž ho museli zákonitě dohonit. Vždyť ten muž byl hloupý!

Nejhorší ze všeho byl ale ten výraz v obličeji. To povýšené pohrdání vařilo Tadeášovi krev v žilách a už z pouhé vězňovy přítomnosti byl docela rozladěn. Stávalo se mu to jen zřídkakdy, ale tentokrát si přál, aby měl tento úkol co nejdříve za sebou.

Zatímco takto uvažoval a přemýšlel, proč si mistr přeje vězně vidět, chopil se iniciativy Jan. Jel těsně po boku zajatce a hlídal si ho na každém kroku, nedbaje posměšných pohledů, kterými chtěl David naznačit, že si je plně vědom toho, že je střežen, ale že je mu to docela jedno.

Tadeáš jel za nimi a jen pozvolna se dostával z mrzuté nálady. Když už to chtěl všechno hodit za hlavu, začal dotyčný opět dělat potíže. Neustále měnil tempo jízdy, takže se ani jezdcům ani koním nejelo dobře. I na Hroma se přenesla nervozita jeho pána a začal za jízdy odfrkávat a být neklidný.

Buď s námi pojedeš po dobrém, nebo po zlém!“ rozkřikl se tentokrát Jan. „My jsme tě dostali za úkol převézt k nám a věř mi, že když si zvolíš bolestivou cestu, dostaneš ji.“

Chvíli tedy pokračovali bez jakékoliv příhody. Ze širší cesty se postupně stávala užší a užší stezka stoupající do hor. Jan se snažil jet vedle vězně, ale někdy už musel jet také před ním, jelikož dva koně by se na cestičku vedle sebe nevešli.

Když se jednou opět zařadil po bok zajatce, valach sebou zničehonic škubl a narazil do Janovy klisny. Ta na okamžik ztratila rovnováhu a levou přední nohou zahrabala naprázdno nad strmým svahem. Kopyto se následně zabořilo do měkké hlíny pod úrovní cesty a klisna se začala převažovat směrem dolů. Jan napůl seskočil, napůl se skutálel ze sedla a spadl do mladých smrčků. Jeho kůň udělal ještě pár kroků dolů, než se mu podařilo nabýt rovnováhu a škubavými pohyby se dostat zpět na cestu.

Tadeáš mezitím vytáhl meč a sekl zajatce do pravé ruky. Dal si pozor, aby jej nezranil moc, spíše jen škrábl. Vězeň se za poraněné místo se syknutím chytl a ublíženě si ho mnul. Tím se zaměstnal natolik, že ho Tadeáš mohl srazit tak, aby se břichem položil na valachova záda. V této poloze ho držel, než se ze srázu vyhrabal Jan a pomohl mu ho přivázat ke koni.

Ležící, se svěšenýma rukama a nohama, pokračoval muž dále. Uzdu jeho koně držel Tadeáš ze svého sedla. Rytíři bylo jasné, že cesta se ještě protáhne, a v duchu děkoval za to, že si v Hnědém klášteře vybral klidného valacha, kterému bylo úplně jedno, co se děje na jeho hřbetě. Poslušně kráčel svou cestou, i když se jeho jezdec změnil spíše v náklad.

Z úzké stezky stihli sjet na širokou cestu akorát se setměním. To bylo jediné štěstí, protože takto mohli i přes protesty svázaného pokračovat v jízdě i v noci.

Těsně před svítáním si udělali krátký odpočinek. Zajatce shodili z koně a dali mu trochu najíst. Oba bratři měli už dávno hlad, ale chtěli využít toho, že vězeň v noci unaveně ležel na hřbetu koně, a ujet co největší vzdálenost.

Při odjezdu neváhali ani na okamžik a začali znovu s uvazováním. Valach sice sem tam přešlápl, ale jinak stál klidně. To se nedalo říct o zajatci, který se několikrát ublíženě zeptal, zda je nutné s ním takto nešetrně zacházet. Tadeáš s Janem mlčeli. Vězni už nechtěli věnovat větší pozornost, než bylo nezbytně nutné.

Druhý den proběhl bez potíží. Částečně to bylo také tím, že David začal pociťovat větší bolesti způsobené jízdou v nepříjemné poloze, takže se brzy unavil a neměl sílu na neplechy.

Když opět padla tma, rozhodli se rytíři, že tentokrát už se utáboří. Uvázali koně, k jednomu stromu přivázali zajatce a rozdělali oheň. Ohniště si založili tak, aby na vězně viděli, ale přitom od něj byli vzdáleni a mohli si povídat.

Divil jsem se, že jsi ho chtěl nechat jet nespoutaného. Zejména když tě i náš představený upozorňoval,“ řekl Jan svému příteli.

Vím, byla to chyba. Mohl jsi mi to říct při odjezdu z kláštera, dal bych na tebe,“ odpověděl mu Tadeáš.

Nechtěl jsem před ním snižovat tvou autoritu. Na začátku jsi ji ještě měl. Pak mu ale otrnulo.“

To máš pravdu. No, ať už je to za námi…“

Chvíli oba mlčeli.

Vezmu si první hlídku,“ řekl pak Tadeáš. Jan přikývl, rozprostřel si na zem černý plášť, který vezl v brašně, přikryl se svlečeným bílým pláštěm a pod hlavu si dal sedlo. Za okamžik o sobě nevěděl.

Tadeáš dlouho hleděl do ohně. Po očku přitom sledoval vězně, který, jak se zdálo, také usnul, opřený zády o strom. Rytíře jen pomalu přecházela špatná nálada, do které upadl, už když přemýšlel, jak zajatce znovu spoutat. Přemýšlel, proč tomu tak je, protože splín se ho většinou nedržel dlouho. Nic ale nevymyslel.

Když už se mu zdálo, že uběhla přibližně polovina noci, vzbudil Jana. Ustlal si podobně jako on a zavřel oči.

Nevěděl, jak dlouho spal, když mu najednou začal někdo cloumat ramenem. Byla ještě noc. Nejasně slyšel Janův ustaraný hlas, ale nerozuměl mu ani slovo. Konečně napjal své síly a donutil se vzbudit z hlubokého spánku.

Co se děje?“ zeptal se ospale.

Zajatec je pryč.“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.

Martin Kunetka, Za branami