Jestli Tadeášovi doposud ubíhala cesta rychle, nyní poté, co se k němu připojil blízký přítel, utíkala ještě rychleji. Oba jezdci pravidelně střídali tempo. Chvíli hnali koně rychlým cvalem – to většinou jeli za sebou, každý ponořen do svých myšlenek – a chvíli cválali volněji. Přitom si povídali.

Vyprávěl zejména Jan, který strávil poslední měsíc mimo klášter. Zemřel mu otec a on coby nejstarší syn musel dohlédnout na to, jak bude majetek rodiny spravován dále. Požádal proto představeného, aby směl na osm týdnů odcestovat a věnovat se svým záležitostem.

Rodný dům pro něj již dávno nebyl domovem, tím pro něj byl klášter, ale i tak mu na rodině záleželo a spravedlivým rozdělením majetku jí pomohl více, než by se zdálo. Jeho slovo jednoduše platilo, takže zde nebylo moc místa ke sporům a vzájemnému osočování. Sám si jako památku na otce ponechal pouze několik předmětů, jako například zdobenou dýku nebo vázanou knihu modliteb, kterou otec neustále nosil při sobě.

O peníze a dům neměl zájem. Stavení přenechal své sestře a jejímu manželovi, kteří tak jako tak s otcem žili až do jeho smrti. Dva bratry vyplatil spravedlivým dílem, ale přitom zbylo dost peněz i pro sestru. Do zvláštní truhlice pak dal uložit podíl pro třetího bratra, který před pěti lety odešel kamsi do války a o němž od té doby neslyšeli. Stále doufali, že je naživu, ale také již mohl být několik roků mrtvý. Kdyby se však přeci jen někdy vrátil k rodnému prahu, bude jej ve sklepě čekat část otcova majetku, na kterou má právo. Sestře uložil, aby tento podíl hlídala a na úspory sáhla pouze v případě, že by se bratr stále nevracel a že by bylo nezbytně nutné peníze použít na živobytí.

Pro sebe si nenechal nic. Řád nebyl chudý, a tak svým rytířům zajistil vše, co potřebovali. Kdyby se však někdy musel z jakéhokoliv důvodu s kláštery rozloučit, mohl se vrátit k sestře. S tou jako jedinou ze sourozenců vycházel v dobrém. Ona by se od něj neodvrátila a mohl by bydlet s ní a švagrem.

Tadeáš s Janem vedli podobné rozmluvy často. Vždy, když jeden z nich musel vyřešit nějakou složitější situaci, rád se obohatil o názor toho druhého.

Přesto na nynější cestě nezapomněli na svůj úkol. Věděli, že povídat si mohou kdykoliv později, takže se snažili úseky volné jízdy co nejvíce omezovat. Vždy jen na tak dlouhou dobu, dokud si neodpočinuli jejich koně.

Právě cválali po široké lesní cestě ani ne den cesty od Hnědého kláštera, když zahlédli muže nesoucího nějaké břemeno. Ten, sotvaže je spatřil, uskočil ze svahu do lesa a pádil houštím, co mu síly stačily.

Bratři nezvolnili. Jeli dále, pouze se za mužem ohlédli. Spatřili už jen světlý kabátec, který se občas probleskl mezi větvemi.

„Ten neměl moc čisté svědomí,“ prohodil žertem Jan. Nečekaný výjev ho skutečně pobavil. Tadeáš mu však neodpověděl. Nevěděl proč, ale měl z toho nějaký podivný pocit.

Tento pocit postupně zesiloval. Zřetelně cítil, že se jim lidé bydlící ve vesnicích, kudy projížděli, snaží vyhýbat. A nebylo to tím, že by prostě uvolňovali cestu rychle jedoucím koním. Daleko spíše z toho bylo cítit jakési nepřátelství.

Někdy osadníci jednoduše dělali, že je nevidí. Jindy se jakoby se strachem snažili okamžitě schovat. A občas na sobě Tadeáš vyloženě cítil tiché, zlostné pohledy.

I Jan si toho začal všímat a oba rytíři se na sebe rozpačitě podívali. Připadalo jim, že už pouhá výstroj rytířů černé růže z nich dělá nepřátele lidu. Byli by to nechápali kdekoliv na cestě, ale nyní, když už byli prakticky na hranicích pozemků Hnědého kláštera, byl jejich údiv o to větší.

Tadeáš si zprvu myslel, že zde možná vypukl nějaký sousedský spor. Že jeho bratři z Hnědého kláštera museli nějak zasáhnout a lidí bydlících v blízkosti se to dotklo. Nicméně ani přímo na pozemcích patřících řádu se necítil o nic lépe.

V poněkud stísněném rozpoložení dorazili až k branám Hnědého kláštera. Celá stavba i s opevněním byla vsazena mezi dva kopce. Možná k tomu přispělo ponuré počasí, ale na Tadeáše působila dojmem pevnosti. I vlajka nad branou jako by se ve větru třepotala poněkud hrozivě. Jaký rozdíl oproti tomu, jakým milým hlasem ho vítala domovská půda!

Brána se rychle rozevřela a jezdci vjeli dovnitř. Bratři za nimi hned zase zavřeli a obě křídla zajistili těžkými dřevěnými petlicemi. I když Tadeáš s Janem patřili k jinému klášteru, měli zde, stejně jako v kterémkoliv jiném klášteře, právo na základní pohostinnost. Každý bratr mohl požádat o jídlo, nocleh i různé další nezbytnosti, které potřeboval ke svému úkolu.

Než vybavili všechno potřebné ve stáji, dozvěděl se o jejich návštěvě i zástupce představeného. Sešel tedy na dvůr, aby bratry uvítal. Byl to vcelku nenápadný muž menšího vzrůstu, kterého by se dalo snadno splést s kýmkoliv jiným z kláštera. Jen nos měl trochu hákovitější.

„Bratři, co vás k nám přivádí?“ zeptal se. Ruce měl zasunuté do konců rukávů na opačné ruce a jeho pohled směřoval kamsi do strany.

„Přijíždíme s příkazy, které bratru představenému posílá mistr. Můžeš nás k němu uvést?“ odpověděl Tadeáš.

„Bratři, prosím za prominutí, ale obávám se, že vaší prosbě nemohu vyhovět. Bratr představený jel obhlédnout pozemky a vrátí se až pozdě večer. Pojďte se nyní ubytovat a navštívíte jej ráno.“

Rytířům nezbylo než souhlasit. Tadeáš si sice původně představoval, že vše potřebné vyřídí ještě dnes, aby již za svítání mohli odjet, ale nedalo se nic dělat.

Bratr Filip, jak se muž představil, je zavedl do jiné části kláštera, než předpokládali. Poté, co jim otevřel dveře komnaty, řekl: „Ubytujte se zde, bratři, a chovejte se jako doma. Kde najdete jídelnu, umyvárnu a vše potřebné, to se snadno zeptáte. Kdybyste si přáli ještě něco…“

„Bratře, tvá starost o nás tě šlechtí, ale nepřeháníš to?“ přerušil ho Tadeáš. „Nebývá zvykem, aby byli bratři z jiných klášterů ubytováni v pokojích pro hosty. Plně by nám vystačila cela, v jaké bydlí všichni ostatní.“

„Nedělejte si starosti, bratři. Máte za sebou náročnou cestu. A pak, pro bratry z Bílého kláštera se vždy najde něco lepšího,“ pravil s úsměvem a nepatrnou úklonou Filip a zavřel za sebou dveře.

„Dokonalosti už jen chybí, aby nám sluhové přinesli džbán vína,“ zasmál se nahlas Jan.

Tadeáš se jen hořce pousmál. Ale nebylo to z toho důvodu, že by se na Jana zlobil. Věděl, že se mu takovéto chování v klášteře nelíbí úplně stejně jako jemu, jen to dává najevo jinak. Na veselosti mu to však po tom prapodivném závěru jízdy nepřidalo.

Místnost nebyla velká, ale přesto byla mnohem větší než běžná cela bratrů. U stěny proti dveřím stála kamna, do kterých se zřejmě přikládalo z jiného pokoje. Vedle kamen byla dvě křesla a na zemi před kamny leželo několik kožešin. K bočním stěnám pak přiléhaly postele, na nichž jako veliká boule ležela tlustá peřina. Mezi postelemi stál bytelný stůl.

Když si odpočinuli, vyšli z komnaty a vrátili se na hlavní dvůr. Mezitím se setmělo, a tak prostranství osvětlovalo už jen několik loučí. Na dvoře bylo poměrně rušno. Bratři pobíhali sem a tam a odváděli udýchané koně. Vypadalo to, že se představený vrátil z objížďky.

Tadeáš si pohrával s myšlenkou, že by ho i přes nesouhlas bratra Filipa vyhledal hned. Měl na to právo, ale nakonec si představil sám sebe, jak celý den jezdí po vesnicích a řeší problémy, a rozhodl se nechat představenému čas na odpočinek. Zastavil tedy prvního bratra, který mu přišel do cesty, a požádal jej, aby ho dovedl do vězení. Oslovený bratr se sice podivil, ale když mu pohled padl na bílou sponu na Tadeášově břiše, na nic se neptal a vydal se na cestu do útrob kláštera.

Tadeáš s Janem ho beze slova následovali. Za chvíli umlkl ruch z nádvoří a bylo slyšet jen rozléhající se kroky tří rytířů. Sešli po schodech do sklepení, kde narazili na železnou mříž, před níž seděl na židli bratr v hnědém rouchu. U pasu měl meč a na stole před ním ležely klíče a pohár nějaké tekutiny, zřejmě vína.

Návštěvu očividně nečekal. Nejprve se tázavě podíval na bratra z vlastního kláštera a když ten pohledem zabloudil ke dvěma návštěvníkům, otočil se k nim.

„Bratře, posílá nás mistr. Jdeme se podívat na vašeho vězně,“ promluvil Tadeáš.

„A kterého myslíš?“

Tadeáš se zarazil. Vězňů zde bylo více? Sám nepamatoval, kdy naposledy měli zajatce v Bílém klášteře – jestli vůbec někdy –, a tady mají vězení obydlené více lidmi? Asi tu skutečně došlo k nějakým rozbrojům, jinak si to neuměl vysvětlit. Vězeň totiž musel pocházet z některé z vesnic kláštera, jinak by představený neměl právo vsadit ho do šatlavy.

„Davida, syna truhláře z Rejtmanic,“ vzpomněl si po krátkém uvažování Tadeáš.

Bratr popadl svazek klíčů, odemkl hlavní mříž a zavedl je k jedněm dveřím.

„Nech nás s ním promluvit osamotě, bratře.“

Žalářník kývl hlavou, otočil klíčem a odkráčel. Tadeáš s Janem vstoupili. Jejich oči si však musely přivyknout na skoro úplnou tmu. Vysoká kamenná místnůstka měla jen jedno malinké, zamřížované okénko, a to až úplně u stropu. Odněkud bylo slyšet kapání vody.

Tadeáš si zprvu myslel, že se bratr spletl, protože to vypadalo, že je vězení prázdné. Pak si ale všiml pohybu v jednom koutě.

„Co zas chcete?“ ozval se z onoho směru podrážděný hlas.

„Jsem bratr Tadeáš a toto je bratr Jan. Mluvím s Davidem?“

„Než jsem sem přišel, tak jsem jím byl – teď už mám pocit, že jsem největší vyvrhel na světě.“

Tadeášovi se jen stěží podařilo potlačit velké překvapení. Zvykl si neptat se mistra na více podrobností, než mu sám sdělil, ale člověk, s nímž se setkali, musel být snad nějaký vrah. Vždyť zde ležel spoutaný řetězy na holé, studené zemi ve zcela strašné místnosti!

„Přijeli jsme, abychom tě převezli do našeho kláštera,“ řekl Tadeáš.

„Neobtěžujte se, tady mi nic nechybí. Dvě kuřata denně, tolik piva, co jen vypiju, a k tomu všemu teplá postel,“ zaznělo nevrle z kouta společně se zachrastěním řetězů.

„Obávám se, že nemáš na vybranou. Připrav se na cestu, zítra ráno si pro tebe přijdeme.“

Odpovědí mu byl hlasitý smích. Šel sice od srdce – muž se zřejmě opravdu pobavil –, ale přesto zněl zastřeně a nehezky.

„Jak poroučíte, jen doufám, že si stihnu do rána sbalit všechny své věci,“ řekl nakonec posměšně zajatec a kdyby mohl rozhodit rukama, aby ukázal prázdnotu vězení, učinil by tak.

Tadeáš se rozloučil a vyšel ven. Na cestě ze sklepení se ještě zeptal žalářníka: „Bratře, nechci být příliš dotěrný, ale jak často dáváte vězňům jíst a pít?“

„Nevím, o to se starají bratři z kuchyně. Na stráži se střídáme po dvanácti hodinách. Někdy za tu dobu někdo něco přinese, někdy ne.“

Překvapení rytíři se vrátili do svého pokoje. Jako první do něj vstoupil Jan a už ve dveřích se zarazil. Ohlédl se na svého druha a ustoupil, aby se mohl podívat sám: na stole mezi postelemi stál džbán vína, dvě číše a nějaké jídlo.

Teď už ani Jan nežertoval, ačkoliv ho vtipná průpovídka napadla. V žádném klášteře přece bratři nesměli být tak hýčkáni. I když byla všem představeným dávána určitá volnost, přesto se museli řídit příkazy mistra. A mezi nařízení, která kdysi vydal už první mistr řádu, patřilo, že všichni bratři musí žít střídmým životem.

„Zítra ráno promluvím s představeným,“ řekl Tadeáš.

Na nějaké vysedávání neměl ani jeden z nich náladu. Rychle pojedli, popřáli si dobrou noc a ulehli. A i když spánek nepřicházel a oba zpozorovali, že i ten druhý je také vzhůru, mlčení už neporušili.

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.