Další dva dny naplnil Tadeáš procházkami zahradou, četbou knihy v knihovně a návštěvami kaple. Bílý klášter měl, stejně jako ostatní kláštery v zemi, dvě kaple. Do té hlavní měli přístup rytíři, tedy ti, kteří si osvojili základní hodnoty vyznávané Řádem černé růže, a v jejich duchu se snažili vykonávat své povolání, ať už bylo jakékoliv. Nezáleželo na tom, zda se jednalo o bratry, kteří se v klášteře věnovali například spisování, překladu a opisování hodnotných textů, jinému umění či vědám, bratry, kteří se zabývali řemesly, zemědělstvím a jinými hospodářskými záležitostmi, nebo o bratry, kteří měli na starosti rozhodování, dohled nad vesnicemi či jiné práce pro řád.

Mezi tyto bratry patřil i Tadeáš. Dříve měl na starosti několik vesnic na západ od Bílého kláštera, ale poslední dobou jej představený využíval spíše k různým úkolům, které nespadaly do pravomoce nikoho konkrétního.

Druhá, boční kaple byla pro ostatní obyvatele kláštera, kteří se plnohodnotnými členy řádu teprve mohli stát. Těm se říkalo čekající bratři. Pomáhali s nejrůznějšími pracemi a kromě toho také pravidelně navštěvovali výuku. Nestačilo však o zásadách, podle nichž byl řád řízen, vědět. Každý podle nich musel žít a dávat svým myšlením i jednáním najevo, že se mu staly přesvědčením. Potřebná vnitřní přeměna však velmi často trvala dlouho, nejčastěji mnoho let. Čekající bratři nosili hnědá roucha.

Tadeáš zrovna vycházel z hlavní kaple, když potkal jednoho z bratrů starajících se o koně.

„Bratře Jiří,“ oslovil jej. „Zítra brzy ráno budu potřebovat Hroma.“

Hrom byl Tadeášův kůň. Takto ho pojmenoval sedlák, od něhož ho ještě coby čerstvě zaježděného hřebce kupoval. Odkud se toto jméno vzalo, bylo rytíři jasné hned po prvním svezení. Hrom nejen že uháněl s nespoutanou divokostí, ale i dusot jeho kopyt byl jaksi hlasitější než u ostatních koní.

Tadeášovi se však líbil a protože věřil, že zvíře dokáže usměrnit, koupil si ho. Nemusel sice, protože v každém klášteře byli rytířům nějací koně k dispozici, ale většina dávala přednost vlastnímu. Chtěli k němu mít osobnější vztah. –

Den na to se Tadeáš nechal probudit časně. Slunce se za horami teprve připravovalo na svou dnešní pouť oblohou, když Jiří vyváděl Hroma ze stání. Zvíře svého pána uvítalo spokojeným potřásáním hlavy. Vždy s nelibostí neslo, když ho Tadeáš nechal doma a odjel na jiném koni. Na svou poslední cestu si ho však nemohl vzít. Tehdy měl v plánu koně měnit a Hroma nechtěl svěřit nikomu jinému, i kdyby si ho později zase vyzvedl.

Cesta ubíhala rychle. Projel několika vesnicemi patřícími jeho klášteru a nyní cválal mezi poli, na kterých se se svítáním začali objevovat první rolníci. Někteří na něj dokonce krátce zamávali.

Kolem poledne sjížděl z kopce do jedné osady, která už byla za hranicí pozemků kláštera, když něco mezi domy náhle upoutalo jeho pozornost. Podvědomě zbystřil.

Hroma pobídl k ostrému tempu, které stupňoval tím více, čím více si uvědomoval, co před sebou vidí. Kolem jednoho domu se motali tři muži a čímsi se oháněli. Zbraně se občas zaleskly, takže se dalo usoudit, že jsou to meče. Ve dveřích se mihla sukně a poté do nich vskočil někdo v bílém plášti řádu. To znamenalo, že v nesnázích je dokonce bratr!

Tadeáš nemusel Hroma pohánět, kůň sám poznal napětí svého pána a běžel, co mu síly stačily. Rytíř zahlédl, jak se bratr ve dveřích otočil zpět k mužům a snažil se je zahnat vidlemi, které mu zřejmě žena podala zevnitř. Muži už už získávali převahu, když najednou zaslechli dusot Hroma. Obrátili se k přijíždějícímu. Ten do skupiny vlétl v plné rychlosti a rychlá rána mečem zasáhla jednoho z lupičů. Druhý stihl tak tak uskočit, ale třetímu se z druhé strany podařilo zasáhnout Tadeáše tak, že spadl ze sedla.

Vstal tak akorát včas, aby se mohl bránit. Koutkem oka zahlédl, jak druhý bratr doběhl ke svému opodál stojícímu koni, vytáhl z pochvy meč a přispěchal mu na pomoc.

Teď, když byly síly početně vyrovnány, se ihned projevila zdatnost a zkušenost rytířů. Jejich protivníci po chvilce leželi mrtví na zemi.

Oba udýchaní muži v bílém plášti zabodli meč hrotem do země, poklekli a pomodlili se. Až poté na sebe pohlédli a jejich překvapení neznalo mezí.

„Tadeáši!“ vykřikl muž rozložitější postavy se světlými, poněkud ustupujícími vlasy.

„Jane!“ odpověděl mu oslovený. „Co ty tady děláš?“

„Byl jsem na cestě zpět do kláštera. Tady jsem se zastavil, abych poprosil o doplnění vody. Přivázal jsem koně a když jsem se chystal vejít dále, objevili se tihle tři. Podle toho, jak se ta mladá žena tvářila, jsem poznal, že tu nejsou poprvé. Jenže meč jsem neopatrně nechal u svého koně. Odřízli mě od něj. Ale naštěstí ses tu objevil ty!“ vyprávěl bratr Jan.

Potěšení ze vzájemného setkání je tak ohromilo, že zapomněli na místní obyvatele. Vše se odehrálo tak rychle, že teprve nyní se začali scházet lidé z okolí. Také mladá žena vyšla z domu a chtěla rytířům poděkovat.

„Co se to tu děje?“ ozval se rázný hlas. Davem si klestil cestu mohutný muž výrazných vousů a obočí. Rozhlédl se na tu spoušť a poté pohlédl na bratry. Plášť řádu mu byl znám, i když vesnice ležela poměrně daleko od nejbližšího kláštera.

„Odneste je,“ rozkázal několika mužům a ukázal na tři bezvládná těla. Pak se obrátil k Tadeášovi s Janem: „Neloupili zde poprvé. Učinili jste záslužnou věc, že jste nás jich zbavili. Řekněte si cenu a odměna bude vaše.“

„Já bych chtěl doplnit vodu, o kterou jsem původně přišel poprosit,“ řekl Jan s úsměvem.

„Je pravda, že bych rád něco pojedl,“ přidal se Tadeáš, kterého rychlá reakce jeho druha pobavila.

Muž, jemuž říkali Milíř, na ně chvíli nechápavě hleděl a poté je prudkým máchnutím ruky vyzval, aby vešli dovnitř. Myslel si, že rytíři chtějí svou odměnu sjednat u jídelního stolu.

Tadeáš s Janem za ním vstoupili do prostorné místnosti. Podle pokynů si sedli za stůl a sledovali, jak žena, která Janovi podala vidle a která byla podle všeho Milířovou dcerou, chystá hostům jídlo. Po chvilce ke stolu usedl také mrzutý pán domu. Ukázalo se, že je to zdejší lokátor.

„Vy patříte k řádu, že?“ zeptal se muž příkře. Odpovědí mu bylo kývnutí hlav.

„No, dobrá. Není mi nic do těch vašich modliteb, protože z nich ještě nic dobrého stejně nevzešlo, ale bít se umíte mužně a toho si cením. Zachránili jste mou dceru, takže ať se mi to líbí nebo ne, jsem vaším dlužníkem. Řekněte si, co chcete.“

Když neodpovídali, vstal a odešel do vedlejší místnosti. Po chvilce se vrátil a hodil před každého z rytířů měšec.

„Je plný zlaťáků. Nebo považujete své služby za cennější?“ dodal, když viděl, jak se bratři zdráhají sáhnout na váčky.

„Pane, my právu nepomáháme pro peníze,“ řekl zaražený Jan. Tadeáš vedle něj seděl a mlčel. Pevně semknuté rty svědčily o tom, že to v jeho nitru jenom vře. Ještě se úplně nevzpamatoval z toho, že jeho rukou opět umírali lidé, a tento muž před něj hází měšce jako před nějakého žoldáka!

„Ale jestli nám chceš prokázat laskavost, jednu prosbu bych měl,“ slyšel pokračovat Jana. „Když jsem sem přijížděl, viděl jsem, že vaše vesnice nemá žádný kostel ani kapli. Nechybí vám to?“

„Všichni vstáváme ještě za tmy a za tmy taky chodíme spát. Na nějaké to klekání před svátostí nebo takové nesmysly tady nikdo nemá čas a ani na to není zvědavý,“ odpověděl nevrle Milíř.

„Potom tě tedy prosím, abys přijal jednoho z našich bratrů, kterého bych ti sem poslal. Nemusíte se bát žádných obřadů ani ničeho podobného. Mohl by si jen promluvit s těmi lidmi, kteří by měli zájem,“ navrhl Jan.

„Říkal jsem jasně, že na ty vaše povídačky nemáme čas. Tady leží zlaťáky. Berte nebo nechte být.“

„Tedy vezmeme zavděk pouze trochou jídla a vody.“

Milíř se po těchto slovech rázně postavil, popadl měšce a odešel s nimi pryč. Víc už se v místnosti neukázal. Bratři se tak najedli v tichosti, poděkovali jeho dceři za znamenité jídlo a vyšli ven.

Mrtvoly byly již odklizeny a všichni se věnovali své práci, jako by se nic nestalo. Život obce šel jednoduše dál.

„Kam jedeš, Tadeáši?“ ptal se Jan, když se oba vyhoupli na své koně.

„Do Hnědého kláštera. Pojeď se mnou, představený tě stejně nečekal dříve než za měsíc.“

A tak se na další cestu vydali společně. Chvíli oba mlčeli a vstřebávali čerstvé dojmy, když ticho s šibalským úsměvem přerušil Jan: „Nakonec je dobře, že jsme nic nedostali. Jednou budeš toho muže žádat o něco mnohem většího.“

„Jak to myslíš?“ ozval se překvapený Tadeáš.

„Nevšiml sis, jak se na tebe jeho dcera celou dobu dívala?“

Pokračování za týden.

Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.