Když se probudil, byla místnost naplněna světlem. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a uvědomil si, že je vlastně doma. Ještě na okamžik přivřel oči a zaposlouchal se do radostného zpěvu ptáků. Jak dlouho už ho neslyšel! Za poslední měsíc plný dešťů musel být toto první den, kdy zpoza mraků vykouklo slunce.

Jakmile znovu otevřel oči, došlo mu, že zřejmě spal dlouho, protože slunce se pomalu blížilo do jeho na jih otočeného okna. Rychle vstal a vyšel z cely. Vzpomněl si, že už měl být dávno u představeného, a tak minul jídelnu a spěšným krokem přišel ke dveřím jeho pracovny.

Zaklepal, vstoupil, ale nikoho zde nenašel.

„Bratra představeného jsem před chvílí zahlédl v zahradě,“ ozval se za ním hlas patřící starému muži.

Tadeáš se otočil a spatřil vyššího, avšak už trochu shrbeného muže pevných rysů. I když byla jeho tvář rozhodná, stále působila přívětivým a přístupným dojmem.

„Děkuji ti, bratře Pavle,“ odpověděl mu Tadeáš a odebral se do zahrad. Bratr Pavel měl na starosti všechen hospodářský provoz kláštera a vůbec celého řádu. Společně s mistrem, zdejším představeným, řídili vše – zatímco mistr se staral o duchovní úkol řádu, Pavel zajišťoval vše potřebné k tomu, aby kláštery a jejich osady prosperovaly, všichni měli co jíst, co si obléct a kde pracovat.

Tadeáš se chvíli procházel zahradou, až narazil na toho, jehož hledal.

„Bratře představený, prosím za prominutí, spal jsem dnes velmi tvrdě,“ omlouval se.

„Milý Tadeáši, zdravý spánek, který tělo potřebuje, není hřích. Abych pravdu řekl, nečekal jsem tě dříve než v poledne,“ odpověděl mistr s úsměvem. „Šel jsem se podívat, jak bratrům zahradníkům vyrostly růže. Odněkud přivezli nějakou novou odrůdu. Co na ni říkáš?“

Tadeáš se zadíval, kam mu představený ukázal a nepřítomně květiny pochválil. Hlavou se mu totiž opět rojily myšlenky na volbu krále, na níž tolik závisel osud řádu. Představený jako by to zpozoroval a pokračoval již věcnějším tónem:

„Tedy povídej. Včera jsi mi vylíčil jen část svých zážitků. Jaký máš z toho všeho pocit? Víš, že na tvé názory dám.“

„Bylo mi tam úzko, bratře představený,“ povzdechl si rytíř. „Až když jsem přijel sem, tak jsem si uvědomil, jak tíživě to tam na mě působilo. Nevadilo by mi, že se ke mně chovali jako k tomu nejposlednějšímu sluhovi, ale celý ten boj o moc, to není nic pro mě.“

„Nedivím se ti. Přesto však velmi záleží na tom, jak dopadne,“ řekl mistr. Pak pokynul rukou a dodal: „Pojď, ještě se trochu projdeme.“

Chvíli kráčeli mlčky, než se Tadeáš otázal: „Pane, jak zlé by to bylo, kdyby se králem stal hrabě Rudolf?“

„Že by to zemi rozhodně neprospělo, to je jasné. Ale na to se asi neptáš.“

Rytíř ustaraně přikývl. „Mohl by opravdu náš řád zrušit?“

„To víš, že mohl, Tadeáši. Ale tím se teď přece nemá význam zabývat. Musíme doufat. Velké naděje vkládám zejména do vévody Břetislava. Je to chytrý muž, který umí prosadit svou. Je bohatý a díky tomu, že dokáže dobře hospodařit, má dostatek prostředků, které pak může půjčovat ostatním. Těžko pak vyjednávat s někým, komu dlužíš pořádnou sumu peněz.“

To Tadeášovi dodalo naději, i když jedna část jeho nitra byla pobouřena tím, že to takto vůbec může fungovat. O co jednodušší byl život tady v klášteře…

„Vůbec nevím, co bych dělal, kdyby řád skutečně zrušili,“ svěřil se pak nahlas.

Mistr se na tato slova zastavil a upřeně se zahleděl Tadeášovi do tváře. „Tadeáši, a sloužíš řádu kvůli sobě, nebo kvůli ostatním?“

Rytíř se začervenal. Pravdou bylo, že kdykoliv si vzpomněl na hrozbu zrušení řádu, začal se strachovat sám o sebe a o to, co by v takovém případě dělal. Na to, co by se stalo se všemi lidmi žijícími pod ochranou klášterů, přitom ani nepomyslel. To však nebylo správné a mistr o tom, zdá se, musel vědět.

Znovu se dali do chůze. „Budu pro tebe mít další úkol,“ řekl po nějakém čase představený a hlas měl již opět přívětivý. „Obávám se však, že je s ním spojeno další cestování. “

„Cokoliv, pane. Vždyť víš, že mi to nečiní obtíže.“

„Až si pár dní odpočineš, potřeboval bych, abys zajel do Hnědého kláštera. Drží tam jednoho vězně, kterého bych si přál mít zde u nás. Dám ti s sebou list pro představeného. Vyzvu ho, aby ti zajatce vydal i s jedním koněm a zásobami na cestu. Ty ho dopravíš sem.“

„Mohu vyjet ihned, jestli si to přeješ. Není třeba čekat,“ nabídl se rytíř.

„Tvé sebeobětování tě šlechtí, Tadeáši,“ pravil s úsměvem představený, „ale zaprvé si opravdu potřebuješ odpočinout a zadruhé zajatci neuškodí, když si ve vězení několik dní posedí. Chléb a vodu dostane, lůžko také a to je vše, co si nyní zaslouží.“

Tadeáš přikývl; byl na podobné úkoly zvyklý. Nikdy se nevyptával dál. Věděl, že to, co mu představený chtěl sdělit, už mu sdělil, a že zbytek není jeho starostí.

Pomalým krokem došli zpět k hlavní budově kláštera. Před dveřmi se ale ještě zastavili.

„Pěkná procházka, že ano?“ zeptal se mistr vesele a zahleděl se do korun stromů. Po chvíli pokýval hlavou a jako na rozloučenou Tadeášovi řekl: „Ještě něco. Za zajatce v momentě, kdy opustíš brány Hnědého kláštera, zodpovídáš. Je možné, že tě nebude následovat zcela dobrovolně. V takovém případě mu smíš dle uvážení připomenout, že je naším vězněm.“

Zatímco představený proklouzl dveřmi do kláštera, Tadeáš se udiveně zamyslel. Co asi dotyčný zajatec vyvedl, že vždy nanejvýš ohleduplný mistr mu svým nezaměnitelným způsobem nařídil, aby šetrností tentokrát příliš neoplýval?

Pokračování za týden.
Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.