I.

Ačkoliv byl již dávno den, dokonce se muselo blížit i poledne, na cestě vedoucí lesem bylo sotva vidět. Dusot koňských kopyt prozradil blížícího se jezdce mnohem dříve, než se z mlžného oparu vynořila i jeho silueta.

Hbitý kůň sice běžel stále rychle, ale přes spadený strom ležící napříč cestou se už nepřenesl hravě. I když překážka nebyla nijak vysoká, odrazil se s vypětím všech sil a dopadl ztěžka. Z každého jeho pohybu bylo cítit, že má za sebou dlouhou cestu.

Ještě déle však putoval jeho jezdec, ačkoliv z jeho polohy nebylo možné vyčíst jakékoliv známky únavy. Vlastně se z jeho výrazu nedalo odhadnout vůbec nic. Pod kapucí pláště se schovávala větrem a deštěm ošlehaná tvář zdobená hnědoryšavými vousy, která měla poněkud nepřítomný výraz. Jako by se jí namáhavá cesta ani netýkala. Jenom pronikavý pohled očí sledující každý záhyb cesty a jemné pohyby prstů, které řídily uzdu koně, svědčily o tom, že jezdec vnímá vše, co se děje kolem, s naprostou ostražitostí, a přitom vše činí jednoduchými pohyby vycházejícími z dlouholeté zkušenosti.

Černý plášť se stříbrnou růží na zádech visel na muži vyšší postavy téměř bez hnutí. V takové rychlosti by za ním za běžných okolností vlál, ale teď byl po dešti nesmírně těžký a lepil se na jeho tělo.

Po chvíli cesty se zdálo, že se rytíř začíná dívat kolem sebe ještě pozorněji. Vypadalo to, jako by něco hledal. Když konečně spatřil to, co bylo zřejmě předmětem jeho zájmu, na chvíli jeho obličejem prolétl nespokojený výraz. Ale hned jej vystřídala úleva a i náznak pobaveného úsměvu.

Zpomalil do klusu a poté do volného kroku. Pomalu přijel k vysokému stromu, pod nímž tiše odfrkával přivázaný kůň. Na zemi ležel asi dvanáctiletý hoch a spal. Pod hlavou měl stočen pytel, v němž zřejmě přenášel své věci.

Jezdec potichu přijel až k němu a pak schválně nahlas seskočil z koně. Hoch se polekaně probudil. Když poznal, kdo před ním stojí, okamžitě vyskočil a překotně se omlouval:

„Pane! Promiňte, já, já, já jsem jen na chvilinku usnul, totiž zavřel oči, abych mohl přemýšlet. Odpusťte, neslyšel jsem vás, chtěl jsem…“

Byl by pokračoval dále, kdyby jej přívětivý hlas jezdce nepřerušil.

„Rád tě vidím, hochu. Neomlouvej se, zdržel jsem se. Jak dlouho tu čekáš?“

„Třetí den, pane. Dvě noci jsem nespal, ale teď ráno už se mi začínaly zavírat oči, odpusťte…“ rychle ze sebe sypal chlapec.

„Třetí den… To tě máma s tátou nepostrádají?“ ptal se rytíř, zatímco odvazoval sedlo ze zpoceného koně.

„Víte, já mámu nemám. Umřela, když jsem byl ještě malý. A táta … ten si na mě vzpomene, jen když mě vidí a nesplete si mě zrovna s někým z čeládky. Vlastně mi tady bylo dobře.“

Ten tón, jakým hoch říkal svou zpověď, jezdci pronikl do duše tak, že se od svého koně otočil zpět k chlapci a zadíval se mu s účastí do očí. Co jen mu ten příběh říkal? Jak živě si ještě teď po tolika letech vybavuje strohé zacházení ze strany svého strýce. Matka zemřela při porodu a otce odvedli s oddílem, když mu bylo kolem čtyř let. Doteď si vybavoval plačícího otce, jak na odchodu zapřísahal strýce, aby se ujal jeho syna. Scéna byla tak dojemná, že pronikla i železnou slupkou otcova bratra. Ne že by se malého hocha ujal s obzvláštní péčí nebo dokonce snad láskou, ale dával mu jíst a ustlal mu na seně pod střechou. Teta ho celou dobu považovala za přítěž a nejednou ji slyšel, jak svému muži vyčítá, kolik živení takového budižkničemy stojí.

Potřesením hlavou se však rytíř vzpamatoval z dávných vzpomínek. „Tak co, dáš mi toho koně?“ usmál se, když viděl, jak na něj hoch civí a neví, co má dělat.

„Ano, jistě,“ vyhrkl chlapec a rychle se otočil k uvázanému koni, který se náhlým pohybem vylekal a začal tancovat kolem stromu. Jezdec se chvíli díval, jak s ním hoch zápasí a jak se mu pokouší sundat deku, kterou byl přikrytý. Když se mu to podařilo, hodil ji rytíři. Ten se otočil ke svému koni a pečlivě jej přikryl. Poté ho uchopil za uzdu a přitiskl svou hlavu k jeho uchu. Bylo slyšet, jak svému společníku děkuje za dlouhou cestu.

„Vy se mi líbíte, pane,“ prohlásil kluk, který mezitím odvázal druhého koně a přivedl jej k rytíři. „To neumí jen tak někdo, takhle rozmlouvat se zvířaty. Můj táta se ke zvířatům nechová hezky. Vždycky bije vepře, když nechce jít na porážku. Chudák tak kvičí, že se mi pak příčí jíst jeho maso. Ale sním ho, protože jinak dostávám jenom chleba, a to mám občas trochu hlad,“ řekl smutně hoch.

„A teď nemáš hlad?“

„Popravdě mám, pane. Muž z kláštera mi sice dal trochu chleba a vody, ale stačilo to jen na den a půl, a to jsem šetřil. Pro vodu jsem si chodil do studánky tady po cestě, to jsem věděl, že vás neminu. Ale pro jídlo domů jsem nechtěl chodit, abych vás nepropásl.“

Ubohý klučina, pomyslel si rytíř. Původně chtěl jet hned dál, ale poté, co připravil sedlo na novém koni, vytáhl z brašny chléb a sedl si ke stromu, pod nímž hoch před chvílí spal. Sám měl pořádný hlad a toto byly jeho poslední zásoby. Přesto však rozdělil bochník na dvě části a tu větší podal chlapci.

Ten se do ní hladově zakousl a spořádal ji ještě dříve, než byl jezdec v polovině svého dílu.

„Vy jste z daleka?“ zeptal se ještě s plnou pusou.

„Ještě dva dny cesty. Toto je už třetí kůň, který mě poveze,“ jezdec ukázal na plnokrevníka, který už natěšeně podupával.

„Páni, a to jedete celou dobu v kuse?“

„Vyjel jsem před třemi dny za soumraku. Jednou jsem několik hodin spal pod jedním přístřeškem, protože lilo tak, že jsem ani neviděl, kam jedu. Ale pak déšť ustal, takže jsem mohl vyrazit.“

Rytíř nebyl zrovna vypravěč a vlastně celkově nerad moc mluvil, ale když viděl, jak kluk visí na každém jeho slově, tak se snažil mluvit co nejobšírněji dokázal. Ale co mu má popsat podrobněji? Celý čas buď jel, nebo spal. Chlapci to zřejmě připadalo jako to největší dobrodružství na světě, ale pro něj to byla jen práce. Z vyprávění sice všechno vypadá nádherně, ale když se tak sám pozoroval, jak tu sedí unavený, zmoklý a špinavý, tak si říkal, že skutečnost je trochu jiná. Bylo mu však jasné, že hoch obdivuje každou kapku bláta na jeho obličeji, protože si ještě nedovede představit, co vše je za tím ukryto.

„A vy taky bydlíte v klášteře jako je ten tady?“

„Ano, je to klášter stejného řádu. Proto jsem mohl představeného vašeho kláštera požádat, aby mně zde na cestě připravil koně.“

„Táta říká, že všichni by nejraději jezdili jen na koni sem a tam a oháněli se mečem, ale zorat pole, to nechce nikdo.“

Tu se jezdec od srdce rozesmál, až by se jeden divil, že je něčeho takového schopen. Ale tento klučina ho tak oslovil, že si předsevzal, že se na něj někdy ještě pozeptá.

„Ale já si to nemyslím, chtěl bych být jako vy!“ dodal rychle hoch, protože si nebyl jistý, zda se rytíře nedotkl.

„Chlapče, kolik ti je let?“

„Patnáct.“ Když se však jezdec na něj upřeně díval, tak tišeji dodal: „Třináct.“ Po další odmlce sklopil zrak k zemi a šeptl: „Jedenáct.“

Ale hned zvedl hlavu a s rozjařeným výrazem prohlásil: „Ale umím spoustu věcí. Umím jezdit na koni a učím se šermovat!“ Na důkaz svých slov zvedl ze země nejbližší klacek a s výkřiky s ním začal máchat vzduchem.

Rytíř se také postavil a vytasil svůj meč z pochvy. Poté jej natočil jílcem k chlapci a řekl: „Zkus si ho podržet. Buď tě to osloví, nebo odradí.“

Pak chvilku pozoroval úžasem oněmělého hocha, který si první skutečný meč, jenž kdy držel, předával z jedné ruky do druhé a bedlivě zbraň zkoumal.

„Až ti skutečně bude těch patnáct let a nerozmyslíš si to do té doby, tak jdi do vašeho kláštera a nech si popsat cestu k nám. Budu na tebe čekat,“ řekl jezdec a vzal si meč zpět.

Hoch se rozzářil ještě více: „A jak se jmenuje ten váš klášter? A na koho se mám vlastně ptát, až tam dorazím?“

Rytíř mu s úsměvem odpověděl: „Náš klášter se jmenuje Bílý. A v něm se ptej na bratra Tadeáše.“

Muž sáhl do vaku za pasem, vyndal z něj několik mincí a podal je svému společníkovi.

„Tři stříbrňáky? Víte, co si za to všechno můžu koupit?“ zvolal nevěřícně chlapec.

„Zasloužil sis, za každý den čekání jeden. Vsadím se, že bratr z vašeho kláštera ti dal nanejvýš pár měďáků.“

„Dal mi kus chleba a vody a hnal mě s tím, že mám být rád, že mě zrovna nikdo nebije,“ odpověděl kluk posmutněle.

Rytíř naskočil na nového koně a chystal se vyjet. „A tobě vlastně říkají jak?“ vzpomněl si.

„Jsem František, syn sedláka tady z Darmějovic.“

„Tedy možná na shledanou,“ pravil muž s pokynutím hlavy a tryskem se rozjel vstříc další cestě. Chlapec ještě dlouho stál a díval se jeho směrem, i když mu v oparu jezdec i kůň už dávno zmizeli.

Pokračování za týden.
Tištěnou verzi románu „Za branami“ si můžete objednat v našem elektronickém obchodě.