Šel člověk světem a hledal.

Odpověď na otázky, které v nitru pálí.
Nebo snad Horu spásy? Pramen Pravdy?
Existuje vůbec? Nežene se za přeludem?
Nevěděl sám. Šel dlouho, byl již znaven,
šat měl roztrhán, tělo samý šrám.
Z mnoha řek vodu okusil, na mnoho vrchů vystoupil,
po mnoha pádech se z propastí vyškrábal.
Zimou zkřehlý, žízní vyprahlý šel dál a dál.
Snad nevěřil již ani, přesto stále vpřed klopýtal,
neznámou mu silou hnán.

A hle! Na obzoru září Hvězda
a v jejím světle stojí Hora.
Ano, člověk věděl, že je to Ona.
„Ach, kéž až k vrcholu vystoupit smím!“
vzplála v jeho hrudi touha a on ve chvíli jediné
poznal, proč se trmácí světem a kdo je jeho Pán.
„Můj Pane, jak jsem mohl zapomenout na Tebe!“
Oči naplnily slzy, duch se vroucně modlil.

„Jsem u cíle!“ všechno v něm jen hraje.
„Nyní bez okolků vystoupám rychle až k vrcholku.
Nejkratší cesta je přímá, po ní se dám, nač váhat?!“
Nedbá cest vyšlapaných, škrábe se houštím
po kolmé stěně. Ale ouha, není to snadné,
po pár metrech je plný ran a téměř vyčerpán.
Nemůže už výš, ba naopak je rád, že nepotkal ho pád.

Tu se před ním cestička klikatá objeví…
Vede kolem hory celé a on ji zavrhl prve,
že je dlouhá a příliš zdrží…
Teď se k ní s díkem sklání
za to, že vynořila se před ním.
Člověk náš má zase v žilách elán,
zjasní se mu zrak, zazní svižný jeho krok.

Cesta terén respektuje,
úseky mírné i prudké střídají se.
Místy jde se velmi těžko,
i po čtyřech se zuby zaťatými.
V hlavě běží: „Vydržím to?“
a tu se stezka strmá v chodníček rovný změní,
odpočinek vlídně nabízí i výhled dolů na nížiny…

Jak vděčen je člověk za tyto pomoci,
vždyť jinak by dávno vaz zlámal si
a nepoznal by ani přírody krásy.
Jak chudý byl by asi!
A tak v námaze i odpočinku
vesele zvládá svou pěšinku,
srdce mu zpívá, oči i uši má všude,
obzor se mu dále rozšiřuje.

Stoupá stále dál a výš, v duši hoří mu dík:
„Ó Pane, děkuji, že smím jít stvořením Tvým.“
Jde dál a chce být činným,
zvelebuje celou zemi,
není sám, s ním i mnozí další.
Jeho cesta nekončí,
ale v písni díku se odvíjí …

„Jak málo toho znám
a kolik práce vůkol,
kolik poznání bran!
Raduji se z toho, Pane,
že v mém srdci Láska plane.“