Svět Krásy a Dobra

Je zde, na mávnutí Křídel blízko a přece někdy tak daleko!

Za mnohými Dveřmi naší Nechuti, Strachu a Pohodlí zamčený.

Klepejte a bude vám otevřeno!

Sami jsme si ho zamkli, sami sebe jsme zamkli a tak se někteří zlobíme, láteříme nebo běháme okolo, víc a rychleji! Jiní zase pláčou a jsou nešťastní ze sebe, ze Světa okolo. Na hledání Dveří, na to, co je za nimi, nemyslíme.

Jaké dveře? Odemknout? Sebe? O čem se to mluví?

Svět Krásy a Dobra, Spravedlnosti a Lásky Je. Jasný, jistý, skutečný, Východisko a Cíl nás Lidí.

A potom je tu to, co jsme si nadrobili. Pozemská Realita, nad kterou se Oči zavírat nedají a nemají.

Uprostřed obou těchto Světů stojíme, každý z nás

Co s tím? Naříkat a zlobit se nebo unikat a vznášet se?

Vše spojuje životadárná Síla, kterou jsme napájeni. Jak se k ní stavíme? Jak ji v sobě hostíme? Na tom záleží. Zda s Pokorou a vděčně nebo s Povýšeností a zpupně.

A ona Síla je mocná, dávající i požadující, jak se k ní postavíš, sklidíš. Odemkne tě, pokud v sobě přijmeš vše, dobré i zlé, vše, co jsi nadrobil i vystavěl. Odemkne a posílí, aby ses nebál přistoupit ke svým Omylům a napravil je.

Je až k neuvěření, kolik Lásky a Útěchy v sobě skrývá. Je hloupé před Věděním o ní a o Něm, od Něhož k nám všeoživující Síla proudí, strkat Hlavu do Písku. Mohli bychom totiž v tom Písku zahynout.

Co mi dnes pomohlo odemknout, když jsem zase několik Dnů jen lapala po Dechu?

Bylo Ráno. Nejprve rozespalé, jak bývá, později zvolna nabíhající do Obrátek, jak postupně vstávala naše početná Rodina do Povinností nového Dne, do Školy a do Práce. Kupodivu se mi snadno dařilo být na velmi optimistické Notě a jemně tak i povzbuzovat druhé. Na Začátku tohoto ranního Startu jsem seděla se synem Václavem v Kuchyni a mezi Pitím Čaje a mazáním svačinových Housek jsme si povídali. O mém starém Autě.

„Končí mi tento Pátek technická, už s ním nebudu moci jezdit a Oprava by byla moc nákladná. A stejně by na dlouho nepomohla.“ oznámila jsem Vaškovi.

„Ne? Ale to je škoda. No, je pravda, že tvoje Auto je už hodně staré. Co se dělá se starými Auty?“ zajímal se a už jsem viděla, jak má nakročeno k Lítosti nad zmařenou dobrou starou Věcí, k čemuž mívá někdy Sklon. Rychle jsem mu „vyndala hlavu z Písku“ a připomněla mu dobré Výhledy a to, o čem ví a co sám dokáže vnímat.

„Vašíku, to Auto přece pomáhají oživovat bytostní a ten, co mi tam pomáhá, může jít se mnou do dalšího Auta…“

„To je pravda,“ přikyvuje Vašek, „když někdo porazí Srom, tak se bytostný taky přestěhuje.“

Chci ještě více zhmotnit do Slov to, o čem mluvíme.: „Vašku, a jak vypadá bytostný v mém Autě? Vidíš ho?“

„Ano,“ ponoří se na Okamžik do sebe Vašík, „je takový menší,“ a ukazuje Rukou před sebe, „má na sobě koženou Bundu. Takovou jako nosí Motoristé. A sedí vedle tebe a radí ti při Řízení.“

Tolik Života kolem, jak můžu být smutná! říkám si.

„A potom je tam ještě jeden. Ten sedí na Autě. Neumím moc popsat, jak vypadá. Ten se stará o Auto.“

Mé ranní Odhodlání do radostných Činů se ještě zvětšuje a nese mne Dnem dále. Vždyť nikdy nejsme sami!