Koník Hopík vesele uháněl klikatou cestou, až se mu za kopyty prášilo. Na zádech nesl svého pána a byl šťastný. Vše, po čem toužil, bylo dopravit pána tam, kam si on přál. Však se mu za to vždy odměnil čerstvou mrkví nebo kostkou cukru.

A tak si i dnes Hopík poskakoval mezi kameny a potůčky a přitom si zvesela pozpěvoval. Ale jenom potichounku, tak, aby ho pán neslyšel. Vždyť kdo to kdy viděl, aby si kůň zpíval!

Večer, když se vrátili domů, zaslechl Hopík neznámý hlas. Protože byl zvědavý, nenápadně se mezi stromy přiblížil až k místu, odkud hlas zněl. Když vykoukl zpoza rozložitého buku, uviděl svého pána a ještě jednoho muže, který něco vyprávěl.

A co vyprávěl! Hopík zastříhal ušima, jako by se chtěl přesvědčit, že slyší správně. Nic tak nádherného totiž koník ve svém životě ještě neslyšel. Ten neznámý muž totiž pánovi právě říkal, jak je to na světě krásně zařízeno. Každý vykonává svou práci a tou se stará o to, aby se všichni měli dobře. Společně pak slouží jednomu pánu, tomu nejvyššímu, Bohu.

Ještě dlouho muž vyprávěl a Hopík mu naslouchal. Pak přišla noc, ale koníkovi se vůbec nechtělo spát. Neklidně přecházel po pastvinách a krev v něm jen vřela. Chtěl se hned vydat do toho krásného světa a také sloužit Bohu.

A tak se rozhodl. K ránu se potichounku vykradl z ohrady a vyrazil. Pozorně se kolem sebe díval, aby nepropásl žádnou možnost, jak přispět ke společné práci. Když se pak před polednem zastavil na jedné louce a sklonil hlavu ke šťavnaté trávě, uviděl žížalu. A kousek dál zrovna ze země vykoukl krtek.

„Co tady děláte, přátelé?“ zeptal se Hopík.

„Kypříme půdu, aby se tady rostlinkám lépe dařilo,“ odpověděla mu žížala. „Letos to tady leží ladem, ale příští rok zde lidé opět zasejí obilí, a tak jim připravujeme dobrou půdu.“

„To je pěkné! A můžu se k vám přidat?“ nadchl se Hopík.

„Inu, jsi velký a máš sílu,“ zamyslel se krtek. „Můžeme to zkusit, tak pojď s námi.“

A tak Hopíkovi ukázali, kde je potřeba rozbrázdit hlínu, a koník začal hrabat kopyty. Práce mu šla od nohy a když se krtek za chvíli vrátil, nemohl věřit vlastním očím: „Páni, vždyť my bychom to s ostatními krtky ryli celý týden! A tys to zvládl za necelou hodinu!“

Za chvíli se však připlazila žížala a ta zvolala: „Jejda! Co se to tady stalo za neštěstí!“

Hopík se zarazil a vzápětí smutně svěsil hlavu. Když se totiž na půdu podíval ještě jednou a pořádně, všiml si, že je samá rýha a samý škrábanec. To vedle, kde zrovna hospodařil jiný krtek, se pěkně klikatily chodbičky a sem tam se nad zemí tyčil i krtinec.

„Nevadí, tak to zkus s námi,“ vyzvala ho žížala. A aby koníkovi ukázala, jak se správně kypří půda, zavrtala se pod zemi, prorazila si tunýlek a o kousek dál zase vylezla. Jenže ať se Hopík snažil, jak chtěl, nemohl hlavu do hlíny zabořit. Natož aby se tam vlezl celý!

„Nedá se nic dělat, budeš to muset zkusit jinde,“ řekla nakonec žížala.

A tak se Hopík vydal hledat svůj úkol dál. Cesta ho zavedla do stinných lesů, kde to mezi stromy vesele šumělo a kde se odevšad ozýval ptačí zpěv. Netrvalo to dlouho a Hopík si u jednoho nenápadného pařezu všiml spousty malých tvorečků.

Mravenečci pobíhali sem a tam a každý něco nesl. „Co tady děláte?“ zeptal se jich koník.

„Pilně pracujeme. Je nás čím dál tím více, a tak si musíme postavit větší mraveniště,“ odpověděl mu jeden mravenec. Ostatní mezitím pokračovali v práci a ze všech stran hbitě obcházeli Hopíkova kopyta.

„A mohl bych se k vám přidat? Chtěl bych být taky užitečný!“ nabídl se koník.

„Proč ne? Zkusit to můžeme. Ale jestli s námi budeš bydlet, to budeme potřebovat velmi velké mraveniště. Takové bychom stavěli celé roky. Jenže my uneseme sotva jednu jehličku, kdežto ty jich určitě uneseš víc,“ řekl mravenec.

Hopík se tedy rozeběhl do lesa a sbíral všechno jehličí, co kde našel. Jakmile měl plnou pusu, přiklusal zpátky k mraveništi a tam svůj náklad vyložil. Když už se tak vrátil počtvrté a opět na mraveniště upustil další kupu jehličí, zarazil se. Všiml si totiž, že mravenečci už nepobíhají všude kolem, ale že se všichni zavrtávají do hromady jehličí, která nyní tvořila jejich příbytek. A už vůbec nevypadali spokojeně, spíše měli ustarané tváře a zadumaně hleděli na mraveniště, jako by nevěděli, co si s ním počít.

„Takový krásný domeček jsme měli. Teď je sice mnohem větší, ale bydlet se v něm nedá. Budeme ho muset celý přestavět,“ řekl mravenčí kamarád koníkovi.

Ten jenom svěsil hlavu a rozhodl se, že bude pokračovat jinam. Na život v mraveništi se nehodí. Než však odešel, museli mu mravenečci pomoct vybrat z pusy jehličky, které mu při té pilné práci uvázly mezi zuby.

A tak běžel Hopík dál. Už byl trochu smutný, protože chtěl sloužit společně s ostatními, ale stále se mu nedařilo najít tu pravou úlohu. Nic mu nešlo a jediné v čem byl dobrý, bylo pobíhání po cestách a skákání přes spadené klády.

Asi se kolem sebe nedíval dost pozorně. Vždyť někde musí být místo právě pro něj! A ejhle, za chvíli uslyšel z koruny javoru zvláštní zvuk. Podíval se nahoru a spatřil datla, jak čiperně tluče zobáčkem do kmene stromu.

„Co tam děláš?“ zavolal na něj. Musel to však několikrát opakovat, protože datel byl zabraný do práce a přes vlastní tlukot koníka neslyšel. Když se konečně podíval dolů a všiml si Hopíka, slétl k němu a přistál na nejnižší větévce.

„Vybírám ze stromu červíky, aby ho celý nesnědli. Sám se tím najím a ještě k tomu tím sloužím stromu a celému lesu,“ odpověděl datel.

„To je nádherné! Já se také snažím sloužit, tak já to zkusím s tebou, ano?“ zvolal Hopík.

Datel přikývl, ale vzápětí se musel začat smát, když viděl, jak se koník snaží neobratně vylézt na vysoký javor. „Víš ty co?“ řekl mu datel. „Já mám křídla, a tak budu pracovat v korunách stromů. A ty se postaráš o dolní část, kam dosáhneš, ano?“

Hopík chvíli poctivě očichával strom a když si konečně myslel, že našel červíka, zahryzl se do kůry a žvýkal tak dlouho, dokud malého škůdce nespolkl. Když se chtěl spokojeně podívat na výsledek své práce, opět smutně svěsil šíji, protože v jinak krásném javoru nyní byla ošklivá díra po jeho zubech.

Koník se ale nevzdal a našel si větvičku, kterou se snažil červíky vypichovat. Šlo mu to ale velice pomalu a když se zadíval nahoru na datla, jak kmitá hlavičkou, tiše mu záviděl.

„Asi ti neporadím,“ řekl mu večer datel. „Ale ráno tě seznámím s mou kamarádkou, vlaštovkou. Ta je světaznalá, určitě bude vědět, co s tebou.“

Vlaštovka se na Hopíka druhý den zadívala a pravila jen: „My prostě létáme a lovíme mušky. Podívej se, to je moje hejno.“ Jakmile to dořekla, vznesla se a zařadila se mezi ostatní.

Hopík sice neuměl létal, ale zato uměl běžet. A tak oblohou putovalo hejno vlaštovek a pod nimi cválal na zemi koník a stejně jako jeho kamarádky lovil mušky. Sice měl trochu hlad, protože ho mušky nezasytily, ale konečně byl spokojený – mohl se vyběhat, co mu jen nohy stačily.

Jednoho dne zaslechl podivný šum a hukot. Ještě nikdy nic takového neslyšel. A pak to uviděl! Obrovské moře se spoustou vody, které se táhlo od obzoru k obzoru, jako by nikde nekončilo. Oněmělý úžasem zůstal stát. Vlaštovky však byly na tuto podívanou zvyklé, a tak letěly dál. Sotva se koník vzpamatoval, chtěl se rozběhnout, jenže zjistil, že nemá kudy. A hejno se mu vzdalovalo a vzdalovalo.

„Musíme za teplem, nemůžeme tu s tebou zůstat!“ slyšel ještě zavolat jednu z vlaštovek.

Hopík dlouho smutně stál na břehu a občas i slzu uronil. Tolik se snažil sloužit s ostatními a zase se ukázalo, že nenašel to pravé místo pro sebe. V tu chvíli si vzpomněl na svou ohrádku a zastesklo se mu po domově. A po pánovi.

Dlouho se vracel a mnohokrát zabloudil, protože k moři ho vedly vlaštovky a sám zpátky netrefil. Ale nakonec přeci jen stanul na rodném dvorku a i když to byl skoro rok, pán ho okamžitě poznal a vřele uvítal.

Sotva si Hopík ve stáji odpočinul, přišel pán se sedlem. „Potřebuji do sousedního města. Tak co, svezeš mě?“ zeptal se.

Koník nadšeně přikývl. A tak se cestami opět ozýval šťastný dusot kopyt a k tomu tiché prozpěvování. Hopík konečně zjistil, že nejlépe mu je, když vozí svého pána.

– – –

Tato pohádka vyšla v knize „O kouzelné skříňce“ vydané nakladatelstvím Brána.