Ptáček Zpěváček

Malý ptáček Zpěváček celý den pilně sbíral mušky, stavěl si hnízdo a přitom vesele zpíval. Cítil takovou radost, že už mu lépe snad ani nemohlo být.

Večer po práci přilétl na plot a jásavě zatrylkoval. Chtěl poděkovat Bohu za to, že je na světě tak krásně.

Tu se ze zahrady vynořil šafář a podíval se na ptáčka. „Tak ty bys rád sloužil Bohu, ano?“ zeptal se. Zpěváček poposkočil a zazpíval ještě krásněji.

„Nu dobrá, pojď se mnou a já tě to naučím,“ řekl šafář a odebral se do jiné části zahrady. „Vidíš tady to bidýlko? Sem přilétávají večer ptáčci jako ty, když chtějí uctít pána všech světů. Pojď, zkus si to.“

A tak Zpěváček přilétl na bidýlko. Zkusil radostně zazpívat, ale styděl se před šafářem, takže mu to moc nešlo.

Šafář se zasmál a pravil: „Nu, napoprvé to nebylo špatné. Ale vidíš sám, že budeš muset ještě hodně cvičit. Přileť tedy každý večer sem a pilně trénuj.“

A tak ubíhaly dny. Zpěváček dále sbíral mušky, pil vodu z jezírka a zařizoval si hnízdečko. Při všem spokojeně zpíval, jenom večer na bidýlku mu to moc nešlo.

„Čemu se divíš, Zpěváčku? Když se vyzpíváš za celý den, už ti nic nezbude pro Boha. A pro toho by sis měl nechat ty nejkrásnější písně!“ radil mu šafář.

Zpěváček však zpíval přes den dál, protože to ani jinak neuměl. Dával si ovšem pozor, aby nezpíval své nejoblíbenější písně – ty si nechával na večerní zpěv na bidýlku. Jenže ať cvičil, jak cvičil, pořád to nebylo ono.

Jednoho dne se strhla bouře. Zpěváček byl celý den schovaný ve svém hnízdečku a bylo mu smutno. Těsně před západem slunce se však vyčasilo, a tak vykoukl ze svého obydlí. Venku bylo tak krásně, že se radostí rozezpíval! Zpíval tak pěkně, jak už dlouho ne. Ani si nevšiml, že sluníčko zapadlo – tak nádherně mu bylo! Vtom si však vzpomněl, že dnes nezpíval Bohu na bidýlku. Úplně jej zamrazilo. Celou noc nespal a přemýšlel, jak moc se provinil.

Hned další večer se vypravil k bidýlku, ale co to? Kolem bidýlka stály tři zlaté pruty. Hlavičku nachýlil na stranu a zkoumavě si je prohlížel. Za chvíli k němu přistoupil šafář.

„Tyto tři pruty jsou symbolem trojjedinosti Boží, Zpěváčku. Takto mu budeš sloužit ještě lépe.“

Zpěváčkovi sice jeden z prutů bránil ve výhledu na slunce, ale přesto začal zpívat. Dnes byl na bidýlku dlouho – všechny písničky zpíval dvakrát, aby napravil to, že včera nepřiletěl.

A znovu čas ubíhal. Ptáček se poslušně vracel na bidýlko, i když na stromě se mu zpívalo nejlépe. Ale chtěl sloužit Bohu a tomu přece rozuměl šafář.

Jednou opět přilétl k bidýlku, ale tentokrát kolem něj stálo v kruhu 12 zlatých prutů. Ani se mezi nimi nemohl protáhnout, a tak na bidýlko musel vletět shora. Chvíli zpíval, ale pořád myslel na to, proč tu ty pruty stojí. Zanedlouho se vynořil šafář.

„Dvanáct prutů symbolizuje dvanáct sloupů chrámu Božího. Nechám tě přemýšlet o tom, proč zrovna dvanáct.“

Šafář odešel a Zpěváček si lámal hlavu nad číslem 12. Úplně zapomněl zpívat. Šafář se krátce na to vrátil, pronikavě se na ptáčka podíval a tázal se: „Pochopil jsi význam toho čísla?“

Zpěváček nevěděl, ale přesto nesměle přikývl. Nechtěl šafáře zklamat.

„Dobrá, pak jistě pochopíš, že všechny musí směřovat stejným směrem,“ řekl šafář a ohnul zlaté pruty tak, že se spojily v jednom bodě přímo nad Zpěváčkem.

„Tady dole jsou dvířka, kterými můžeš vstupovat do chrámu,“ ukázal šafář, když viděl, jak se ptáček polekal, a odešel.

Zpěváček se v klícce necítil dobře, ale moc se za to styděl. Nikdy netušil, že sloužit Bohu je tak složité. Veškerá dřívější radost byla ta tam. Mouchy lovil jen proto, že jinak měl hlad. A ani zútulňování hnízdečka ho už nebavilo. Ani si nevšiml, že přes den úplně přestal zpívat.

Jednoho večera zase cvičil na bidýlku, když znovu přišel šafář.

„Zpěváčku, je na čase, aby ses rozhodl. Přeješ si sloužit Bohu celým svým životem a zpívat mu po celé dny k jeho cti?“

Zpěváček se zaradoval. Ano, to opravdu vždy chtěl! Jásavě tedy přikývl. Hned se však ulekl, když šafář zabouchl dvířka klícky.

„Neměl by ses lekat! To je pochybování o Bohu. Pán se přece postará o své služebníky. Tady máš misku s jídlem a vodou.“

Zpěváček byl smutný. Dnes se mu splnilo jeho přání a on hned takto pochyboval. Aby to vynahradil, zpíval dlouho do noci, i když se mu zdálo, že ruší okolí.

Po několika dnech začalo pršet a Zpěváček se neměl jak schovat. Přišel ale šafář a klícku i s ptáčkem odnesl do domu a zavěsil ji ke stropu.

„Vidíš, jak je o tebe postaráno? Teď zpívej a děkuj za to Bohu!“ řekl šafář.

Zpěváček tedy zpíval a ani si nevšiml, jaké smutné písničky zpívá. Potom usnul.

Když se probudil, viděl oknem, že je venku krásně. Chtěl se podívat na sluníčko, ale šafář nepřicházel. Ptáčkovi to nešlo do hlavy. Asi se má učit trpělivosti, to bude ono! A tak odevzdaně seděl na bidýlku a čekal a čekal. Jenže šafář mu vždy jen donesl vodu a jídlo a zase odešel. Asi se zlobí, že je tak nevděčný.

Uplynul týden a Zpěváčkovi bylo čím dál tím více smutno. Když mu bylo nejhůře, začal zpívat písničku: „Pane, chci ti sloužit, ale nevím jak. Tady v klícce to nedokážu, prosím, pomoz mi.“

Najednou se mu ulevilo a vzápětí usnul. Vzbudil jej až divný zvuk. Otočil se a uviděl zářivého rytíře třímajícího meč. Ten ho určitě osvobodí! Radostí chtěl povyletět, ale křidélka měl tak slabá, že se stěží zvedl z bidýlka.

Vtom rytíř mocným úderem odsekl klícku od stropu. Klícka i s ptáčkem spadla na zem a rozbila se. Ale i Zpěváček se při pádu ošklivě potloukl.

„Nediv se, Zpěváčku!“ nesl se hromový hlas rytíře. „Sám ses sem nechal zavřít. Místo toho, abys poslouchal své srdce, sám ses podřídil šafáři. Prosba o osvobození však byla ryzí, a tak jsem ti ji mohl splnit. Tvé hnízdo však mezitím zchátralo a tvá křídla tě sotva unesou. Než se zase budeš schopen sám o sebe postarat, možná budeš mít občas hlad. Ale sám si za to můžeš! Dvojnásobná vina leží ovšem na šafáři – s tím si to jdu vyřídit nyní. Ty zatím jdi a naprav, co jsi zmeškal!“

Zpěváček musel ke svému stromu pěšky. Trvalo mu to týden. Poctivě však po cestě zkoušel mávat křídly, a tak je měl dost silná na to, aby mohl po sedmi dnech chůze vyletět do svého hnízda.

Rytíř měl pravdu, bylo skoro rozpadlé. Ale malé zásoby, které si kdysi udělal, jakoby zázrakem nevypadly. Zpěváček se dojatě posadil na větvičku a zpíval a zpíval…