Zamyšlení: Pojišťovny

Pojištění. Pro někoho se stalo nutností, pro jiného symbolem okrádání, pro někoho vítaným pomocníkem a pro někoho něčím tak samozřejmým, že se nad ním ani nezamyslel.

Přitom ve světě pojišťovnictví je spousta principů, které odporují Zákonu, a tedy přinášejí škodu všem, kteří se tím nechají spoutat.

Je mnoho druhů pojištění – pojištění před následky životních pohrom, pojištění proti odpovědnosti, zdravotní pojištění, dokonce i pojištění proti vlastní nešikovnosti. Už podle názvu je někdy na první pohled zřejmé, že někde je něco v nepořádku. Pojďme se tedy podívat na některé případy konkrétněji.

Například automobilová asistenční služba. Ve stručnosti funguje takto: zaplatíte roční poplatek a pokud se vám za tu dobu na silnicích něco stane (nehoda, porucha, defekt…), asistenční služba přijede, pomůže vám nebo dopraví váš nepojízdný vůz do opravny. To vše bezplatně – jste přece pojištěni.

Vypadá to jako idylka, ale podívejme se na to z pohledu asistenční služby. Firma (pro jednoduchost) na začátku roku vybere platby. Část z rozpočtu je věnována na platy a provoz zázemí (pevné výdaje) a část je určena na samotné zásahy na silnicích (proměnné výdaje). Zaměřme se nyní na tuto druhou část, od které se odvíjí zisk společnosti. Čím méně bude mít firma výjezdů, tím méně prostředků určených na proměnné výdaje vyčerpá a tím větší tedy bude její zisk. Tedy čím méně odvedené práce, tím větší odměna. To je však hrubé porušení zákona vyrovnání!

Vezměme si jiný příklad – pojištění zakoupeného zboží. Pokud si třeba k nové ledničce koupíte toto pojištění a v průběhu následujících X let se vám stane, že si rozbijete dvířka, polici nebo něco jiného (vlastním zaviněním, tedy ne záruční vada), dostanete zdarma nový náhradní díl. Jaký přístup k věcem je tím však podporován, když potlačuje přirozené obezřetné zacházení s výsledky něčí práce? Snadno se zde probudí lehkovážný přístup: „Však co, když se tomu něco stane, budu mít zdarma novou.“

Další příklad – pojištění proti odpovědnosti za škodu. Už samotný název vypovídá o vážném porušení Zákona – jak se může někdo chtít pojistit proti odpovědnosti?

Všechna tato pojištění mají jedno společné – snahu o obohacení se na úkor druhých. A to jak ze strany pojišťoven, tak ze strany pojištěných.

V případě pojišťoven je nesprávný komerční přístup. Asistenční služba využívá toho, že se na silnicích stávají nehody, aby se obohatila. Sazby jsou vždy nastaveny tak, aby na tom pojišťovna vydělala. Tedy ne aby pokryla náklady na platy, materiál, potřebné zázemí atd., ale aby vytvořila co největší zisk. To prozrazuje, že si nechce vydělat na živobytí pomáháním řidičů v nouzi, ale chce je naopak využít.

Ze strany řidičů je to však podobné. Všichni vědí, že pojišťovna bude vždy v zisku. Přesto se pokoušejí zaplacením malé částky (dejme tomu 500 Kč) pokrýt náklady na zásah asistenční služby (dejme tomu 5000 Kč). Je přitom nanejvýš jasné, že zbytek uhradí ostatní řidiči, kteří se do potíží nedostanou a tedy asistenční službu nevyužijí. Není to „kolegiální“ princip, jak by se snad mohlo zdát, ale snaha o to, aby někdo jiný zaplatil za to, co potřebuji .

Kdyby se však řidiči nebáli zodpovědnosti, potom by nepotřebovali pojištění. Vyjeli by i bez něj a kdyby se náhodou do potíží opravdu dostali, zavolali by si asistenční službu a za pomoc by jí zaplatili. A pokud by asistenční služba účtovala jen skutečné náklady (peníze, materiál, ale i provoz zázemí), pak by i ona mohla říct, že pomáhá lidem namísto toho, aby je okrádala.

Tento případ je poměrně jednoduchý. Existují však i složitější případy, kvůli kterým snad i někdy v minulosti celé odvětví pojišťovnictví vzniklo. Položme si otázku: Co když někdo způsobí takovou hmotnou škodu, kterou ani při nejlepší vůli nebude moci do konce života splatit? Odejde z tohoto světa zatížen vinou? Odpověď může znít ano i ne, což záleží na tom hlavním – na vnitřním, tedy duchovním postoji daného člověka.

Ukažme si jeden příklad. Dva řidiči nákladního automobilu nezvládnou řízení, nabourají do rodinného domu a poničí jej tak, že ho je nutné zbourat. Jeden z nich je známý agresor, který často a rád jezdí nebezpečně a již několikrát byl napomínán. Druhý je zkušený, opatrný řidič, který však chyboval a neodhadl, jak moc silnice klouže. Už na první pohled je jasné, že vinou se zatížili oba jinak, ačkoliv hmotně mohli způsobit stejnou škodu.

Při nehodě došlo k tomu, že se mezi řidičem (pachatel) a majitelem domu (oběť) vytvořilo vlákno viny. Aby toto vlákno úplně zaniklo, musí se nejen řidič postarat o nápravu, ale také majitel domu musí řidiči odpustit. Skutečně odpustit však může, až když na to přestane myslet. Jenže zkuste na to přestat myslet, když jste se najednou i s celou rodinou ocitli bez přístřeší a nevíte, co bude dál! Co však dělat, když řidič jednoduše nemá jak (za co) postavit nový dům, i kdyby se sebevíc snažil?

Zde může nastoupit správná forma „pojištění“ vycházející ze správného principu. Úkolem státu je vytvořit takové prostředí, ve kterém mohou lidé dozrávat. Stát disponuje mnohem většími prostředky než jednotlivec a může mít vytvořenu rezervu pro podobné případy (rezerva pro situace, které se stávají, je vlastně jediný správný přístup k „pojištění“). Může poškozenému postavit nový dům a pokud je lítost a snaha o nápravu ze strany řidiče opravdová, může mu majitel zbouraného domu snadno odpustit. To je důležitý krok k úplnému vyschnutí vlákna viny.

Zbývá však, aby odčinil i řidič. Podle jeho možností musí být stanovena forma, jakou to může udělat. Vzhledem k tomu, že jím způsobená škoda byla zaplacena ze státních rezerv, může se domluvit na splácení určité částky zpět do tohoto fondu, nebo třeba může jednou týdně zadarmo řídit pro stát (splácet přímo vlastní prací).

Délka takovéhoto „odčiňování“ může být různá – od symbolické až po (třeba v případě agresivního řidiče, který se nechce polepšit) celý zbytek života. Rozhodnutí o tom musí učinit někdo, kdo se obeznámí s poměry pachatele a kdo je dostatečně zralý k tomu, aby dokázal posoudit duchovní přístup pachatele k dané věci. Forem může být mnoho, ale vždy se musí zvolit tak, aby pomohla pachateli i oběti.

Je třeba také upozornit na to, že takovýto zásah státu přichází v úvahu až poté, co pachatel udělá všechno pro to, aby se s obětí náležitě vyrovnal sám. Je-li to aspoň trochu možné, musí si pomoct sám. Na stát se může obrátit, až když to nezvládne (např. narušení mostní konstrukce za několik desítek milionů atd.).

A také je důležité si uvědomit, že pokud řidič s nezodpovědným přístupem nebude chtít vinu odpykat, odnese si ji s sebou na své další putování životy (ne snad proto, že by nesplatil hrubohmotný „dluh“, ale proto, že jeho duchovní postoj není správný). Stát za něj nemůže vinu odčinit – může pouze vytvořit podmínky k tomu, aby vinu mohl odčinit snáze.

Pro tyto účely může mít vytvořen rezervní fond. Ten může být součástí státního rozpočtu, do kterého přispívají všichni lidé, nebo mohou existovat i „specializované“ fondy, do kterých budou přispívat jen ti, kterých se týkají – např. všichni majitelé vozidel na účely škod, které vzniknou v souvislosti s automobilovým provozem (obdoba dnešního povinného ručení). Je to zdánlivě stejná forma – tedy všichni přispívají na něco, co využijí jen někteří –, ale princip, na kterém systém stojí, je jiný. Řidiči to tak mohou brát jako vzájemnou pomoc – asi jako když se vám na ulici rozsype taška s nákupem a ostatní vám ho pomohou posbírat.