O smrti, pozemské a duchovní

Jak bezmocný je pozemský člověk před tváří smrti! Zdálo by se, že není nic přirozenějšího, než myšlenka, že když jsme jednou na tento svět přišli, budeme muset z něho odejít: narodit se – zemřít. Tato myšlenka je sama o sobě tak prostá, tak velkolepá ve své jednoduchosti, že se lze jen divit, že převážná většina si raději této myšlenky nevšímá, nezabývá se jí.

Dá se to pochopit u dítěte, které žije svými momentálními zájmy. Ale dospělí – proč nechtějí myslet na to, co se týká této otázky? Sami na to nemyslí a raději klamou své děti: žijí tak, jako že smrt ani nikdy nebude!

Takový je životní postoj mnoha typických představitelů naší společnosti, kteří zatlačují myšlenku na smrt už na podvědomé úrovni: existuje jen velký chutný dort s názvem „současný život“, o právo jíst z něj se vede tvrdý boj. Ale smrt… vždyť za ni není třeba bojovat, tak proč na ni myslet? Je třeba získávat potěšení, dokud můžeme.

Ale skutečný život, život „takový, jaký je“ je na míle vzdálen tomuto tak zvanému „současnému životu“. Je mu jedno, jestli je člověk bohatý nebo chudý: nachází-li se uprostřed uvedeného dortu a plně si užívá pozemského pohodlí nebo jestli se spokojuje s malými „drobty z hlavního stolu“. Skutečný život na to nehledí, ale neúprosně, někdy až krutě, z pohledu tohoto stejného „současného člověka“, oznamuje svůj absolutní požadavek:

Pamatujte na smrt, přemýšlejte o smrti, protože projít smrtí, zakusit ji, bude muset každý.

Dříve vykreslovali smrt v podobě lidské kostry s kosou, aby tak, zdá se, nějak otřásli představivostí člověka a vyvolaje v něm strach ze smrti, přinutili ho o ní přemýšlet. Nyní toto již nikoho neděsí. Vždyť v každém domě je televize, kde je možno za jeden večer shlédnout nejednu smrt. A to se již přejedlo, zvětralo a zvláštní emoce to už u většiny nevyvolává. Tak se „současný život“ úsilím mnoha jeho příslušníků snaží devalvovat jeden z nejdůležitějších jevů skutečného života.

Každému přemýšlivému pozorovateli není těžko pochopit, proč se mnoho lidí vyhýbá problematice smrti. Uvedeme z množství příkladů jedno z okřídlených rčení (i když správné by bylo nazvat ho bezkřídlým – protože ono je pevně vázáno k pozemskému, nížinnému), které rádi lidé používají: „Odtud se ještě nikdo nevrátil.“

Takto mluví o záhrobním světě často lidé, kteří se na jedné straně bojí smrti, ale na druhé straně nevěří v posmrtný život. Takoví lidé se bojí dokonce samotné myšlenky na smrt, zbaběle se vyhýbají rozhovorům o posmrtné existenci, požívajíce jako záštitu své nevíry obvyklý argument „o nenavrácení se“ ze záhrobního světa těch, kteří již zemřeli. Řetězec odůvodnění bývá, jak je zřejmé, následující: jelikož nejsou „navrátilci“, potom nemohou být ani spolehlivé informace o posmrtném životě. A pakliže nejsou spolehlivé informace, potom nestojí za to mluvit o tom – o tom… co neexistuje!

Tímto nepevným štítem se snaží zakrýt svůj nedostatek víry v záhrobní svět a posmrtnou existenci lidské duše. Tímto štítem také zakrývají strach ze smrti, neboť nedostatek víry a strach – to jsou dvě strany jedné mince: nevědomost člověka ve věci nejdůležitějších otázek jeho bytí! Přitom, samozřejmě, se takoví lidé ani za nic otevřeně nepřiznají ke svému strachu, protože to by se rovnalo přiznání naprosté bezmoci vypořádat se s naléhavou otázkou bytí. Žalostný postoj! Strach ze smrti pečlivě skrývají dokonce sami před sebou, zaháněje ho hluboko do podvědomí.

Ale je to štít opravdu nespolehlivý! Každý přemýšlivý pozorovatel dochází k závěru, že je toho velmi, velmi mnoho, co prostě svědčí o tom, že bytí člověka není omezeno jen na pozemskou existenci, ale sahá daleko za ni. Stačí pozorně vnímat, co se děje v nás a ve světě kolem nás, tiše pozorovat, porovnávat a analyzovat skutečnosti, kterých, pokud chceme, můžeme nasbírat množství, a… šupiny nám spadnou z očí! Světlo poznání prozáří temnotu nevědomosti a ukáže nám tak cestu k něčemu nesrovnatelně krásnějšímu a majestátnějšímu nežli bylo to, s čím jsme se museli do té doby spokojit, vláčeni přízemní existencí!

Potom se ukáže, že my, lidé, nejsme jen hosty v tomto světě, ale také… „navrátilci odtud“. A právě tak může každý snadno odpovědět na otázky: odkud jsme přišli na tento svět a proč jsme nuceni znovu a znovu se něj vracet? Určitě není třeba při hledání odpovědi na tyto otázky se zabývat nějakými mlhavými představami o záhrobním světě a posmrtném životě, uchylovat se k mystice, okultismu atd. Celé lidské bytí se stává lehce přehlédnutelné ve světle jednoduchých a jasných Zákonů Stvoření, Zákonů Boží Vůle, jejichž účinky nebude těžké pochopit ani dítěti. Například, co může být prostšího než Zákon zpětného účinku, který je jednoduše vyjádřen slovy: „Co člověk zasévá, to sklidí“?

Právě účinkem tohoto základního Zákona Stvoření se objasňuje nevyhnutnost opakovaných pozemských životů. To znamená nevyhnutnost našeho návratu z takzvaného druhého břehu neboli záhrobního světa. Lidská duše, v jádru s duchem, se vrací do pozemského bytí znovu a znovu, aby „sklidila“, co „zasela“ ve svém předchozím bytí, ve svých minulých pozemských životech. Neúprosný a neúplatný Zákon to vyžaduje – do té doby, dokud je lidská duše svými skutky připoutána k pozemskému!

Přitom cíl lidského života se nachází vysoko nad vším pozemským a pomíjivým – v Duchovní Říši, ve vyšší a překrásné oblasti Stvoření, ze které pochází také životodárné jádro každé lidské duše – duch. Úkol ducha – znovu se očistit ode všeho pozemského, hmotného, přechodného, aby se mohl vrátit do svého věčného domova, do Říše Ducha, do Ráje, do Říše radostného tvoření blažených lidských duchů, kteří dosáhli dokonalosti ve svém vývoji.

Pokud se lidský duch nacházející se v nižší materiálním světě nezabývá svým úkolem, ztráceje ze zřetele cíl svého bytí a dobrovolně se váže k pozemskému, pomíjivému, potom mu hrozí nebezpečí duchovní smrti, což je to nejstrašnější, co se mu může stát. A je to něco, z čeho je skutečně třeba mít strach a co hrozí každému pozemskému člověku! Poněvadž jestli při pozemské smrti odpadá smrtelná pozemská skořápka a lidská duše se uvolňuje k dalšímu putování v jemnohmotném světě, potom duchovní smrt představuje hrozný proces zničení osobního vědomí, které lidský duch získal v materiálním světě. Přece i tento proces je zcela podmíněn Zákony Stvoření, odvrhujícími a ničícími vše, co neplní svůj úkol a stává se tak překážkou na cestě dalšího rozvoje Stvoření.

Mnoho pozemských lidí, kteří kvůli své duchovní lenosti couvají před otázkou pozemské smrti a další existence lidské duše v záhrobním světě, dělá obrovskou chybu, která může u nich vést k duchovní smrti, k věčnému zatracení. Lpí na svém pozemském životě, na nízkém a přechodném, a nepřejí si poznat Zákony Stvoření, aby se jimi řídili při všech svých skutcích, riskují tak ztrátu něčeho nesrovnatelně většího – právo na vědomé bytí v tomto překrásném Stvoření.

Překlad: Lenka Szopová