Richardovi bylo sotva čtrnáct let, když opustil domov. Nic ho tam nemohlo udržet. Vydá se hledat štěstí! Tady, ve vesnici mezi lesy, daleko od nějakého dění, při pasení krav či jiné činnosti na statku, ho nenalezne. Všechno jako by jej tam pálilo a neshody s otcem vše dovršily. Jen Strapku, svého oblíbeného psa, opouštěl nerad.
Jeho pouť nebyla vždy lehká, ale on dovedl i v tak nízkém věku zatnout zuby a jít dál. Vždyť už jen ta volnost, kdy se poprvé přeplavil přes moře! Sešel se tam s několika podobnými chlapci a trávil čas u pobřeží.
Nebylo vždy jednoduché sehnat si práci, sehnat si obživu. Ale Richard věděl, proč to dělá. Od začátku si uvědomoval, že první léta budou nejtěžší.
Později nezůstalo také jen při jedné plavbě přes moře.
Konečně se jednou zdálo, že štěstí opravdu našel. Dostal se do těch míst s přítelem, se kterým putoval již delší dobu. Blonďák Stevi byl od severu. Oba mladí, horké krve, dorazili přes prales k zlatistému jezeru. A nebylo to jen slunečním ozářením, že se jezero tak lesklo. K jejich úžasu zjistili, že na dně průzračného jezera je opravdu zlato. Jsou tedy u cíle svého hledání. Nikdy doposud nevěděli, kde štěstí naleznou a zdali vůbec. Ale dnes cítili, že jsou u něho. Konec bídy, konec strádání.
Richard skočil z příkrého břehu do vody první. Dna ale nedosáhl. Musí se ještě více nadechnout a dát do toho vše. Také vyškrábat se zpátky na strmý břeh nebylo snadné. Ani Stevi neměl úspěch. Tu se Richard nadechl jako ještě nikdy v životě a skočil. Byla to snad věčnost, ale to, co nakonec držel v ruce, za to stálo. A když bolestný tlak v uších pominul, vystřídal ho místo úlevného nádechu ohlušující křik.,, Richarde ke břehu!“ Byl to teď Stevi, kdo hned po jeho vynoření, začal z plna hrdla na Richarda volat. Nestačil se ani zeptat proč, když pohled na blížícího se krokodýla ho pohnul sám. Upustil zlato a začal se s nevídanou rychlostí blížit ke břehu. A ani roztržené lýtko ho nemohlo zastavit při bleskovém vyškrábání se na sráz. Bude mít památku na zuby krokodýla po celý život.
Nesnažili se pak u jezera déle zdržovat, ani dále zjišťovat, zda-li jsou krokodýlové v jezeře kolmými stěnami uvězněni či nikoliv. Jasné jen bylo, že zvuky vody dravce přivolaly a umožnily jim tak splnit si svou strážcovskou povinnost.
Žádné zlato na světě nemohlo být Richardovi cennější než jeho život. Ze zranění se zotavil a se Stevim se po čase také rozloučil. Richard opět hledal, ale jeho pouť už byla nějak šedivější. Poprvé po letech si vzpoměl na matku. Bylo mu jako ještě nikdy před tím. To, co celá léta neznal, se mu začalo kutálet po tváři. Jak jí asi je? Vždyť v jejím klíně bylo vždy vše tak průzračně jasné a tak bezpečno. A tady na cestách neznal jediného lidského pohlazení a nebezpečí bylo jeho každodenním chlebem. A snad i tyto vzpomínky jej přivedly znovu na místo, kde se poprvé vylodil. Odtud také poprvé a naposled poslal lístek chlapcům do jejich vesnice. Tady ho také zastihl lístek od jeho matky, čekající na něj všechna ta léta. A bylo to podruhé, kdy nedovedl zadržet slzy.
Trvalo ještě mnoho let, než se pohnul k návratu. Ale dopis měl již celou dobu při sobě.
Ach, jak matka zestárla. Všechno mu zde bylo cizí. Ale kde vlastně má domov? Myslel si, že ho nikdy nepotřebuje, a že pro muže jako on domov není. Nevěděl. Poznal jen, že tady ho je nyní třeba. Otec zemřel již dříve a matka byla na vše sama. Richard se nikdy zvlášť nezaobíral budoucností. Snad pak znovu odejde.
Matku, která vždy v jeho návrat doufala, nával radosti posílil. Richard začal objevovat jiné hodnoty života. Jako by železný krunýř kolem jeho srdce praskl. Matka ho hladila pohledem za vše, co pro ni udělal. A ještě před její smrtí se oženil a zůstal už natrvalo tam, kde jak vždy říkával, lišky dávají dobrou noc.
Žil pro svoji rodinu plně a šťastně. Ke své škodě ještě nepoznal, že toto je to hledané štěstí. Žít pro druhé! Věděl však, že venku štěstí nenašel a už to bylo v tomto životě pro něj důležitým prožitkem.