Když jsem, před několika léty, psala tyto řádky, vařila jsem oběd a pracovala zároveň v jiných světech…

Prožívala tíhu vin, vnímala slabost ze svých nedostatků, koupala se v naději nových začátků a cítila podpůrné nebeské proudy. Vnímala jsem teplo pozemské i nadzemské. Radovala se ze střípků poznání a pokoušela se z nich poskládat mozaiku, která se stále mění a je bez konce.

Bylo to krásné, ale bylo toho moc na jednu ženu na mateřské dovolené…. Krása prožívání mi ale dodávala sílu a tak jsem položila vařečku a běžela k žehlícímu prknu, které používám víc na psaní než na žehlení. V rychlosti jsem zapisovala do slov zformovaná prožívání a myšlenky, nedbajíc pokřiku svých dvou nejmladších dětí, kteří všude běhali za mnou a doslova mi viseli na sukni. Po nějaké chvíli jsem začala víc než myšlenky nitra vnímat jejich dožadování a velmi důrazné tahání za sukni. Zaposlouchala jsem se do synova hlasu:

„Mami, vař už ten oběd! To se ti připálí! Už něco dělej!“

„Jako bych nic nedělala,“ pomyslela jsem si a nahlas se zasmála.

A šla zpátky k plotně. Co jiného taky než spojovat nebeské s pozemským? Jak se to daří vám, létat a zároveň chodit po zemi?