Dotek múzy

Jsem múza a stojím při tobě, když píšeš. Tak jako je mnoho druhů umění, tak je i mnoho druhů nás múz. Některé z nás dokáží zprostředkovávat hudební díla, jiné literární, další pomáhají učitelům, stavařům, matematikům, astrologům – zkrátka všem, kteří ke své činnosti potřebují inspiraci.

Bez nás, prostřednic, byste nemohli zachytit nic z toho, nad čím pak žasnete jako nad velkým uměleckým dílem nebo důmyslným vynálezem. Ale ani drobnosti k vám bez našeho přičinění nepřijdou.

Abychom vám mohly pomoci, musíte nás nejprve vyhledat svými myšlenkami. Napřed k vám zdálky vyšleme slabou inspiraci a až se jí vaše myšlenky chytí a zesílí, můžeme přijít blíže a zprostředkovávat vám záření přímo. Rozhodující je pro nás síla vašich myšlenek, proto k vám může inspirace přijít i v zástupu lidí nebo v ruchu ulice.

Když však vyhledáte samotu v přírodě, která je nám díky bytostným vždy nakloněna, můžeme přijít až k vám a někdy vám i rukou požehnat. Kromě toho se budete v tichu přírody lépe soustředit a nic nebude odvádět pozornost vašich myšlenek. To však neznamená, že byste si museli chodit pro každou inspiraci na vycházku. –

My vám svým působením dokážeme zprostředkovávat sílu a inspiraci, ale jak se takto nabytého daru zhostíte, to už je na vás. Proto musí i ten největší umělec neustále cvičit, aby přijaté dokázal co nejlépe předat dál – hbité prsty si musí vypěstovat sám, to je jeho úkol. Marně bychom zprostředkovaly celé hudební dílo někomu, kdo se teprve začíná učit hrát na housle. Kromě toho by stejně nebyl schopen vytvořit tak silné myšlenky, které by tuto inspiraci přitáhly.

Podívejte se kolem sebe a uvidíte, při jakých činnostech je potřeba spolupůsobení múz. A není činnosti, ve které by vám nemohli poradit či pomoci bytostní. Proto se od nich učte, sami toho moc nezmůžete.

One thought on “Dotek múzy”

  1. Ano, jak krásný je dotyk múzy. A prázdný papír bez nich…

    Byla jsem v muzeu. A chtěla něco krásného napsat do návštěvní knihy. V hlavě se přesýpalo jen pár otřepaných myšlenek. Nic k předání. „Tedy nenapíšu nic,“ nezbývalo než odejít.
    V horním patře muzea výstava pokračovala. Na jejím konci byl klavír, ke kterému usedl na vyzvání jeden návštěvník a začal hrát. Tóny radosti naplnily mou duši. A s nimi přišla i první slova mého příspěvku: „Jako kapky rosy na řasách…!
    Seběhla jsem zpátky do přízemí, vytáhla notýsek a zachytila ona slova, která proudila. Potom stačilo napsat je i do návštěvní knihy a radostně vyběhnout ven. Dál do života.

    Jako kapky rosy na řasách,
    jež smyl dávný čas,
    co bylo, je dávno, dávno pryč.
    Však co pravé je, v srdci zůstane
    a staré rány se zhojit smí.
    Láskou. Láskou k Bohu, k lidem, k životu.

Nie je možné pridávať komentáre.